touží

Jak z chlupatý deky

Jsem celkem v presu a tenhle štramák má problémy. Tak kdy to z něj vypadne. Trvá mu to celou věčnost.
"Víš, Nina, maminka a tatínek nejsou večer doma..." No tak, Fidelasi, vymáčkni se už. Momentálně obdivuju svou schopnost sebeovládání a mluvím si sama v hlavě.
"Jaktože se nevyjadřuješ nahlas?"
I jemu to přijde zvláštní, už mě zná chlapec.
"Protože jsem z tebe zmatená a pospíchám." Řeknu celkem v klidu.
"No takže naši nejsou večer doma a já mám to rande... Víš. A potřeboval bych, abys mi udělala doprovod." Řekne a kouká se na mě těmi roztomilými kukadly. Ale to nemůže myslet vážně, ne?
"Fidi, opravdu mě teď žádáš, abych ti dělala komplice?"
Začne zuřivě přikyvovat. Chci do toho vůbec jít?
"Víš co? Já teď odjedu do práce a v šest hodin mě tady máš. Tak se pak domluvíme."
"Achjooo, já myslel, že tě Louise zpracovala." Počkat, co tenhle capart má společného s mou šéfovou?
"Hele, pak mi to vysvětlíš. Přijdu o pět minut dříve, ano? Měj se, frčím."

Tak tohle. Život mě nepřestává překvapovat. Za chvíli už bude obchod zavírat. Takže poklidíme a hurá domů. Jo, domů. Konečně mám pocit, že někam alespoň trochu patřím. Škoda, že to je jen pocit.

Louise s Timem už uklízejí ceduli před krámkem. Teda Tim, Louise zametá. Může mi někdo vysvětlit, proč mám teď tak sentimentální náladu? Chci plakat. Ne, sakra teče mi slza. Musím si jí otřít, ať to nevidí ti dva. Á pozdě, uviděl to Tim. Ale on je to kluk, ten to řešit nebude. A neřeší. To jsem ráda.

"Tak jsem tady! Jde vám to krásně od ruky!" Oznámím s úsměvem a moje nálada se najednou zvedla. A počkat já to řekla dánsky! Louise měla pravdu.

"Zato ty ses někde loudala. Pojď to za mě dozamést. Já jdu dovnitř uklidit dorty." Louisa zmizela mrknutím oka. Ops, tak jestli bude chlapec vyzvídat, proč jsem měla kapku pod okem, co mu asi řeknu.
"Normálně ten sklad je jako bludiště. Musím to tam přerovnat. Nemáš nějaké nápady, jak to vymyslet?" Jo, to je asi na mě. Je to trochu guláš ve skladu, to je pravda.
"Tak nějak rozdělit sladké, slané, bezobalové, sypké, kusy, dárkové zboží, mouky. Udělat si kategorie." Podívá se na mě, popadne ceduli a mizí. A tohle bylo zase co? Úprk ode mě? Dík, kámo.
Dveře se rozrazily a Tim jen řekl: "Musím něco zařídit." A zase zmizel v tom nejútlnějším kolonále v celé Kodani.
Ten kluk je zjev. Musí být spontánní, když přijmul práci, tak jak ji přijmul. Ale je to sympaťák.

Už jsem všechno zametla, ometla a utřela výlohu. Už budu snad končit.
Jdu tedy dovnitř, abych to řekla Louise.
"Tady jsi, zlatíčko, Tim se rozhodl, že mi udělá nepořádek ve skladě. Se na něj podívej. Všechno vytahal ven. Budu zametat znovu, ale vůbec se mi to nehodí. Nemohla bys tady s ním zůstat? Prosím?" Louise, to neee. Slíbila jsem Fidelasovi to rande. Nemůžu tam jen tak zavolat a zrušit to.
"Víš, Louise..."
"Nic neříkej, nehodí se ti to. V pořádku, já jsem ti včera něco slíbila, tak to dodržím." Nechci ji zklamat hned první den. Co mám dělat? Tak nepojedu domů. Něco si k jídlu koupím tady a za hodinu se to tady snad uklidí.
"Já to zvládnu, jen zavolám domů. Běž." Jsem na sebe hrdá. Pomůžu jí.
"Jsi moc hodná, děkuji. Klíče si vem s sebou, zítra odemykáš!" Řekla, sundala si zástěru, zamkla kasu, rozloučila se a byla fuč.

"Hej, Nino? Jmenuješ se Nina, že jo? Pojď sem. To musíš vidět!" Slyším Tima z dálky křičet. Stejně už nemám co dělat, tak jdu za ním.
"Wow, tak tohle je něco, to bych do něj neřekla, že to dokáže." To bylo nahlas. Ne. Tak to se nepovedlo.
"Děkuji za kompliment, jestli to byl kompliment." Říká s úšklebkem.
"Joo, promiň někdy si povídám sama s sebou. Jsi fakt dobrý, takhle to dát do pucu." Nino, ty s ním snad flirtuješ? Nech toho.
"To byl tvůj nápad a já to jen vylepšil. Kde je koště? Tady to mám už hotové, tak zametu v obchodě." On chce zametat? Vždyť já mám zamést. To je slaďoch.
"Ne, v pohodě, já tady zůstala, abych zametla. Už jsi volný, můžeš razit."
"Neblázni, přece nepůjdu dřív než ty. Hele, tak je ještě jedno koště, tak tady máš."
Trapné ticho, ovšemže. Oooh shut up and dance with me. This woman is my destiny. Oooh shut up and dance with me.

"Dopoledne jsi mi chtěla něco vysvětlit. Odkud tedy jsi?" Odkud jsem? Z Česka? Z Itálie? Ze Země. Ale narodila jsem se v Česku. Tak asi z Česka.
"No, narodila jsem se v Česku, ale žila jsem ve více státech. Proto umím v rámci možností německy."
"Panejo, to je super! Kde všude jsi žila?"
Vzpomenu si vůbec? Kde všude? Všude!?
"Německo, Švýcarsko, Anglie, Česko, Rakousko, Chorvatsko, Španělsko, Slovensko, Polsko, Irsko, já už ti ani nevím, stěhujeme se každý rok." Spadla mu čelist jako každému, komu to vypravím od mých pěti let.
"Teda, to ti snad ani nezávidím. Já jsem sem přijel studovat z Německa, jsem z Postupimi (Potsdam), ale před půl rokem jsem toho nechal. Nebaví mě studovat. Ale Dánsko je super, tak tady zatím zůstávám."
Pro normální smrtelníky je i studium v zahraničí zázrak.
"Vidíš to, to se máš... Hele já už budu muset běžet, mám dneska ještě schůzku." Už jsme práci udělali a stáli jsme před zamčeným domem.
"Jasný, nechceš někam hodit? Támhle mám motorku za rohem."
"Děkuju, ale jsem na kole... Tak zítra, Ahoj!" Sedám na kolo a už musím šlápnout do pedálů, jinak to nestihnu.