touží

Práce, práce, COŽE?

Už jsem zazvonila, čekám až někdo otevře. Co jim řeknu? Umím se jen představit, to je zajímat nebude. Mají celkem hezký dům. Takový malý. Žije tady čtyřčlenná rodina se psem, bych si tipla. Pes už běží, je to asi voříšek, za ním dítě a řve na něj roztomile jméno, asi, nerozumím mu. Pes doběhl ke mně. Tak si ho podrbu. Otevřou se dveře a vykoukne z nich maminka v jiném stavu.
"Dobrý den." Zkusila jsem to dánsky.
"Dobrý den, vy jste ten kurýr? Louise si umělá vždycky vybrat. Dáte si s námi svačinu? Prý potřebujete naučit základy dánštiny a já jsem učitelka, momentálně na mateřské." Mluví anglicky. Alespoň že tak. Louise asi všem nejdřív řekne, že rozvažeč neumí dánsky.
"Ne, děkuji vám, je to opravdu milé, ale musím jet, co kdybych musela jet rozvážet dál. Tady je vaše účtenka, zaplatila jste převodem." Ty jsi takový suchar, Nino.
"To je škoda, těšila jsem se na pokec, jsem tady zavřená z dítětem a tímhle pupkem. Opravdu ani na chvíli? Louise mi když tak zavolá." Vždy mě nemůže platit za povídání. To nejde.
"Omlouvám se, ale spíš pomohu Louise v krámě, nerada bych jí přidělávala škodu..." Co dělá? Proč jde tak blízko? A teď mě obejmula?
"Jsem ráda, že měla Louise pravdu. Jsi přesně taková, jak tě popslala. Zůstaň taková jaká jsi." To byla nějaká zkouška? No tak to je zajímavé. A jaká jsem?
"Takže ona mě zkoušela? Já ale nevím, jaká jsem. Už pojedu, hezký den!" Sedám na kolo a chci šlápnout do pedálu a zažít ten úžasný pocit zrychlení. Elektrokolo, znáte to.
"Jsi normální, což je v dnešní době abnormální. Upaluj." Otočila jsem se a ona se usmála a zamávala mi.

Co znamená pojem normální? Rozčiluje mě to. To není pochvala, být normální je nudné. Vždyť můj život není normální. Poté to nechápu. No nic, musím jet.

Ještě jsem rozvezla další tři nákupy a teď vezu pátý. Objednal si ho Fidelis. Život je opravdu náhoda. Malý kluk zavolá do obchodu a objedná si nákup pro celou rodinu a zrovna mu to vezu já. Doufám, že bude mít peníze.

"Ahoooj! Tady máš peníze za jídlo a pojď dovnitř." Je nějaký rozjetý.
"Ahoj, no co se ti stalo? Princezna má stejného plyšáka jako ty, všiml jsi si?" Kulišácky se usmívá. Pořád stojím ve dveřích, nechci jít dál, pospíchám.
"To je ten můj."
"Cože? Povídej, co se stalo."
"Nic se nestalo. Chodíme spolu do školy a tak jsem jí ho dal. A dneska máme rande!" Mladý pán to umí rozjet. A tahá mě za ruku, ať jdu dovnitř.
"Chlapče, nevím, na co dříve odpovědět. Dovnitř nemohu jít, pospíchám. A nevymýšlíš si trochu?" Tak a jsem v domě.
"Potřebuju od tebe pomoc. Jdeš to do toho?"