Co chceš?!

🦇 Vábení nepřítele 🦇

Znuděně jsem se válela ve vysoké trávě a koukala do nebe. Neexistovalo nic co bych nedokázala vykouzlit, kromě lásky. Párkrát se mi sice povedlo, aby se dva lidé do sebe zamilovali, ale nikdy kouzlo nedokázalo potlačit charakter a pravou tvář osoby. A bohužel, na mě to kouzlo nefungovalo vůbec. Můj odpor k nastávající polovičce, kterou jsem ještě ani neměla síly. Proto jsem byla také tady, kousek od hranic čarodějné říše, mezi smrtelníky, kteří nám sloužili, pokud byla potřeba. Rada starších čarodějnic je tu chovala stejně jako lidé chovají slepice, pro vajíčka v tomto případě děti. V mém světě je to vyloženě delikatesa. Sice jsem ještě nikdy neokusila jediné sousto, ale už dávno jsem věděla, že bych toho nebyla ani schopná. Mám až moc měkké srdce a taky rozumnou chuť k jídlu, no řekněte, kdo by jedl své domácí mazlíčky. 

Nedaleko odtud, byl rybník, kde si hrály místí děti a jejich starší sourozenci. Voda lítala na všechny strany a jejich křik nemohlo nic utišit. Jejich energie byla plná radosti, duše čistá a srdce bezstarostná. Stačilo by jen malé kouzlo a propadly by však peklu. Pro spoustu čarodějek je to lákavá představa, ale já na to neměla náladu. Neříkám, že neškodím, jen hraji se smrtelníky poctivější verzi této hry. Navíc hlavním důvodem proč jsem vůbec tady je, že chci mít klid od matky a jejích hloupých námluv. Pravdou je, že už o nich mluví skoro pět let a zatím nenašla nikoho, kdo by mi sahal po kotníky. Moji vrstevníci se mě báli pro skvěle zvládnutí ovládání magie a starší nestáli o takové mladé pískle, která má před zkouškami temné magie.

"Mňau . . . "ozvalo se mi za zády.
"Ty budeš tak dlouho provokovat až o ten svůj kožich jednou přijdeš." zaprskala jsem na zpět a vražedně se koukla na zvíře.

Černá kočka hned jak spatřila v mých očích vztek, utekla směrem k lidem. Jak jinak, z podobné dimenze se ke mě dostala, není to nic neobvyklého, že se lidí nebojí a chce se s nimi mazlit.  Aspoň bude chvilku klid. Po pár hodinách dlouhého přemýšlení o ničem a snaze v trávě usnout, utichl i smích vesnických balíku. Stmívalo se a klekání mělo přijít každou chvílí. Pověrčivost neznala mezí a pro mě to znamenalo jediné, je čas na výuku od samotného Mistra.

Oprášila jsem svoji bílou sukni, vínový korzet od trávy a do rukou si vzala střevíčky. Brzy mě bude Mistr sám hledat a nebylo by dobré, kdyby mou maličkost našel skoro v bezprostřední blízkostí lidí. Při každém kroku mi pod nohami praskala suchá tráva a občas i pěkně řízla do nohy. Došla jsem až na okraj lesa, do kterého se bálo vstoupit celá zdejší vesnice a i já jsem nebyla výjimkou. Tento les obývaly daleko horší bytosti než jsou čarodějnice a jeho okraj byl ideálním místem na transport do jiné dimenze. Kdyby mě tady spatřilo oko smrtelníka, nedivil by se a přišlo by mu to skoro až normální.

Už jsem chtěla přistoupit ke kouzlu, když jsem uslyšela slabé kňučení. Šlo z hlubin toho lesa a jakoby mě k sobě volalo. Ten les byl pro mě zapovězeny, nejen že jsem znala jeho obyvatelé, věděla jsem moc dobře co tam ve stínech číhá za zlo a jakou moc má tento les vábit ostatní. Zkrátka měla jsem rozum a nechodila tam. To kňučení mi bylo však povědomé a já nevěděla odkud a kam bych ho měla zařadit.

"Nezkoušej to na mě, já tyhle kouzla znám. " luskla jsem prsty a objevila se světélkující koule u mě ruky na důkaz, ať mi dá les pokoj.

Les, nedokázal přechytračit čarodějku, na to byl příliš hloupý, ale ještě hloupější byl ten zvuk, co mě k sobě volal. Lidé do něho vkročili jen, když ve hvozdu spatřili to po čem jejich srdce toužilo, nebo jako trest, za zločin, který spáchali. Ani zvířata v tamním hvozdu nežila a velkým obloukem se mu vyhýbala. 

"Na to ti neskočím." luskla jsem prsty a byla ta tam.

Stála jsem opět na dřevěné podlaze, ve svém pokoji, pokud se tomu tak dalo vůbec ještě říkat pokoj. Vypadalo to tady jako, když jsem to tady opustila před pár hodinami. Ze země jsem sebrala Lexikon a oprášila ho. Mé smysly byly v maximálním pozoru, čekaly totiž zákeřný útok od toho prašivého, černého kožichu. Nikdy se však nic nedělo, divné. Prohledala jsem nenápadně všechno a po zjištění, že můj úhlavní nepřítel není ani v mé posteli, začalo to být opravdu hodně podezřelé. Nevzdala jsem se a hledala další tři hodiny, marně.