Co chceš?!

🦇 Kouzlo pro uhrančivé oči 🦇

Kupodivu jsem se probudila v měkké posteli a přikrytá tou nejjemnější dekou ze saténu. Okolo mě byla celkem tma, jen plameny svíček prořezávaly černotu v místnosti. Od krbu jsem slyšela jemné praskání dřeva, které se pod žárem pozvolna měnilo v popel. Ostrou bolest jsem pociťovala už jen na sedřených rukách, hlava byla k mému velkému překvapení v naprostém pořádku. Mimo únavy a jedné halucinace bylo vše v naprostém pořádku, přece jak by se sem ta kočka dostala. Už opět jsem až moc přepracovaná a řítí se na mě kolaps celé mé maličkosti jako už tolikrát. Nikdo nemá ani ponětí kolik stovek co stovek, ale tisíce hodin zabere napsat nový lexikon a další čarodějné knihy, když nemáte k tomu, ani předlohu. 

Po tom co jsem si v leže se zavřenými oči utřídila myšlenky a došla k závěru, že bych si měla dát odvar ze zlatého kapradí, jsem se rozhodla pomalu vstát. Pravá ruka se snažila nahmatat okraj postele, o kterého by se chytla a já tak mohla snadněji vstát. Po dlouhém nahmatávání se zadařilo, až na to, že místo kusu dřeva mé prsty sevřely cosi jemného, až chlupatého. Lehce jsem zvedla pomocí zápěstí ruku do vzduchu a promnula prsty. Po položení zpět jsem cítila to samé a k tomu i studený čumáček a vousky. Snažila jsem se nic na sobě znát a jemně ten kožich počechrat, abych mohla vyhodnotit jestli mám další halucinaci, nebo jestli vedle mé ruky opravdu leží černý kožíšek. 

"Už v té lidské dimenzi začínám být senilní." luskla jsem prsty a teleportovala se ke krbu. 

Neznala jsem krásnější vůni, než čerstvě nasekaného dřeva, ze kterého vytékala smůla a krásnějšího zvuku, jak ona smůla praskala v plamenech. Tahle kombinace mé duši dávala pocit, že jsem  stále doma, v tom vlhkém hradu se shnilým nábytkem a s obrovským množstvím koček, ze kterých byla jen jedna reprezentativní.  

"Pořád si myslíš, že jsem jen halucinace?!" ozvalo se za mými zády.

"A co by si byl jiného? Kočka, která se ze dne na den rozhodla, že začne mluvit po tom co vyletím od čarodějnické zkoušky?" posměšně jsem se ušklíbla a přihodila polínko do ohně. 

"Nenapadlo tě někdy, že nejsem obyčejná kočka?" posadila se černá koule vedle mě.

"Nenapadlo tě někdy, že je mi naprosto jedno co, nebo kdy jsi?" protočila jsem očima.

I když jsem si tak nějak připustila, že halucinace to nejspíš nebude, rozhodně jsem v této debatě nehodlala nadále pokračovat. Hrozilo, že bych přišla i o ten malý kousek rozumu, který mi ještě zbyl. Nezdá se to, ale když skoro celé dny jen sedíte nad nepopsanými pergameny a snažíte se na ně napsat něco co má hlavu a patu, je to záhul na psychiku. Kord, když na psaní jsou závislí další a vy musíte udělat všechno pro to, aby ani jedna strana nebyla naštvaná a podobně. Podle lidského kalendáře jsem tu něco málo okolo pěti let a nemůžu vyloučit, že jednou mi sem nakráčí ježibaba a bude mě chtít zabít. To, že mě tehdy nechaly jít neznamená, že se jim to v jejich houbou prolezlých hlavách nerozleží a nebudou chtít můj život i mladí. 

"Jsem člověk." vyskočila mi kočka do klína.

"Pěkný a já jsem zase kočka." a mrknutím oka se proměnila na krásnou, bílo zrzavou čičinku. 

"Nemůžeš mě brát, alespoň trochu váže?" zaprskalo stvoření.

"Fajn, tak jsem dýně." v tom okamžiku jsem byla na stole a jako pravá strašidelná dýně, byla vyřezaná i se zapálenou svíčkou.

"Já věděl, že to nemá cenu." zatřepal hlavou a dál mi nevěnoval nějak extra zvláštní pozornost.

Během toho jsem opět nabrala svojí obvyklou podobu a s překříženými nohami seděla dál na stole. Po tolika letech to byla konečně aspoň trochu magická bytost, která si se mnou chtěla povídat a já se chovala jako naprostá nevychovaná dívka. Nehodlala jsem zakopat válečnou sekeru a spory, které jsem s kočkou měla doma, ale v jednom měla matka pravdu, měla bych mít rozum. Umyla jsem se, převlékla, vyčesala své krásné vlasy a během toho kouzlem připravila večeři. Pro chlupatou kouli smetanu do misky a já klasika, nakrájené jablko na půlky.