Co chceš?!

🦇 Řekla jsem koště 🦇

"Zlobilko, jsi v pořádku?" zeptala se při snídani matka, když jsem vylila kravské mléko na stůl.
"Ano, jsem v pořádku, matko." to je to tak na mě vidět?!
"Vypadáš jako by si nespala v noci." uhodla si, ještě, že neumíš číst myšlenky.
"Studovala jsem kouzla v lexikonu." odvětila jsem bezmyšlenkovitě.

Látkou ze své sukně jsem se snažila setřít mléko, které už kapalo ze stolu na zem a to bylo něco pro toho největšího lumpa v celém domě. Jak si stoupla černá koule pod ten největší proud a nechala si mléko kapat přímo do tlamy. Od včerejší koupele byla stále dost načechraná a očividně v plné síle, když víc jak půlku noci spala v mé posteli mezi polštáři.

"Vypadni." zavrčela jsem a rukou se jí snažila odstrčit od louže, která se vytvořila na zemi.
"Neříkala si náhodou včera, že už si vůči tomu nebohému zvířeti dostala rozum?"
"Tak tam snad nemusí strkat hlavu, když se to snažím uklidit." řekla jsem dost neuctivě a kočku zvedla do vzduchu.

Ta jen zaprskala, ale měla to marné. Skoro okamžitě jsem jí dala pod fousky misku s mlékem a i s ní jsem opět zasedla ke stolu. Ani se na mě nepodívala, zadní nohy měla na mém klíně, předními se opírala o stůl a věnovala se plně mléku v misce, které rychle ubývalo. 

"Mňau." podíval se na mě černý kožich okamžitě, když v misce nezbyla jediná kapka.
"Jestli se teď najíš, budeš těžký na dnešní lekci." nezájem, okamžitě se po mně kočka ohnala.
"Hlavně klid." zvedla jsem ruce v obraném gestu a rukou udělala kroužek ve vzduchu.
"Ty budeš mít těžký zadek, ne já." neodpustila jsem si poznámku, když se miska opět doplnila po okraj mlékem. 
"Zlobilka nám právě ukázala, že svá včerejší slova v umývárně myslela vážně." řekla matka a jako dým zmizela od stolu. 

Kočku jsem položila ze svého klína na stůl a vydala se do svého pokoje, komnaty. Sice jsem to kouzlo ovládala dokonale, ale teď jsem si prostě vážila svých nohou a vyjímečně je po sídle použila. Skoro okamžitě jsem se plně ponořila do lexikonu a snažila se dohnat to, co jsem v noci nestihla. Jednou rukou jsem otáčela stránky, na té druhé jsme si pomocí kouzla nechala udělat černé nehty. Milovala jsem černou barvu na nehtech, stejně jako dlouhé česání mých nádherných vlasů. Stačil mi jeden rychlý pohled do zrcadla a mé i tak dlouhé, husté černé řasy zvýraznili černé linky. Není na škodu umět čarovat a takhle se přikrášlit. 

Od osudného večera a následné snídaně uplynulo hodně dnů a já naspala maximálně pár hodin. Stále se mi vracel onen sen a stupňoval se. Místo příprav na mé pasování jsem se začal zabývat svojí myslí a hledala cokoliv po čem bych zahnala únavu, mohla se plně soustředit na učení a vypadala stále stejně půvabně jako doposud. Různé tablety, masti, dryáky a vůně . . . vše zabralo jen malou chvilku. Tak jako tak, kočka se mi v posteli válela stále a já se odmítala jakkoliv vytáčet. Proč taky, měla se tady jako královská kočka a pokud jsem náhodou usnula, byla to právě ona co mě probudila. 

Po dalším experimentu, kdy mi lektvar vyletěl do vzduchu a celou mě ohodil jsem vztekle rukou třískla do stolu. Dělala jsem ho přesně podle lexikonu a stále se mi nedařil připravit. Zatracený lektvar opojnosti a poddanosti. Pokud se mi nepovede, nebudu nikdy pravá čarodějka. Nebudu moct opustit tuhle dimenzi a ani se účastnit čarodějnických sabatů.

"Už mi z toho hrabe." projela jsem si frustrovaně své dlouhé vlasy a podívala se do rohu místnosti.
"Koště." natáhla jsem ruku a v ten okamžik ho pevně stiskla.
"Buď tady hodná." hodila jsem vražedný výraz na kočku co se právě čistila od vybuchlého lektvaru a co nejrychleji vyletěla oknem do tmy. 

Dlouhé vlasy mi vlály a do těla narážel chladný vzduch. Proletěla jsem těsně nad vrcholkem nejvyššího smrku z celého okolí. Neměla jsem jasně daný cíl, chtěla jsem se jen osvobodit od všeho napětí. Pokud se tomu tak dá říct, kličkovala jsem mezi vysokými stromy a zkoušela jaké zatáčky při letu na koštěti zvládnu vybrat. Létala jsem ještě dříve, než jsem začala vůbec chodit a proto nebylo divu, že klasické létání pro mě nebylo. Ráda jsem na koštěti stála a skákala různé kotouly a podobně. Rozhodně ze mě nebude nikdy čarodějnice, která má na koštěti pro největší pohodlí přidělané ještě sedátko a koště bude řídit samo. Já jsem nespoutaná a hrdá, ráda jsem létala divoce, s netopýry, ale i sama nad lidskými obydlími. Ano, lidský svět je pro nás zapovězený, lidi se nás bojí a my svým způsobem jich. Přesto, když dojde na lámání chleba, vždycky vyhrajeme. Lovec, nelovec. Duše čarodějnice totiž nikdy neumře a pokud zemřeme rukou lovce, znovu se zrodíme v novém těle. Jediná pravá smrt je pro nás ta, kterou si způsobíme vlastní rukou a ze své svobodné vůle.