Co chceš?!

🦇 Bez domova 🦇

Pořád jsem padala portálem hlouběji do jámy pekelné, už jsem ani nedokázala rozeznat čas. Byla to věčnost, která neměla konce. Na hrudi jsem cítila veliké teplo, ostatní části mého těla byly zmrzlé na kost. Myšlenky volně proudily a já se točila v jejich kruzích. 

"Já tu zkoušku nesložila." šeptala jsem si pro sebe stále dokola s pevně zavřenými víčky. 

Připadala jsem si zcela ztracená, jako kdybych místo démona zatáhla sebe do úplně neznámé dimenze. Neměla jsem sílu se probudit a okolní svět okolo mě byl neznámý. Mé tělo upadlo do těžkého kómatu a odmítalo jakkoliv bojovat. Nikdo mě nedržel za ruku, nikdo se nesnažil dostat pod  mojí kůži a násilně mě přivést zpět mezi živé. Očividně jsem to dost přehnala a tohle byl můj trest. Už ani to zpropadené mňoukání jsem neslyšela. Ach jak já nesnáším absolutní ticho. Trvalo to snad věčnost, když jsem z ničeho nic pocítila jemné lechtání a cosi studeného na špičkách mích prstů. Čím více jsem se snažila vnímat, tím víc se má maličkost vracela zpět a byla schopná určit kdo za mým probuzením je. 

"Černý kožich se o mě bál?" vysoukala jsem z úst dosti ospalým hlasem. 
"Mňau." tenhle tón jsem od tohoto stvoření ještě neznala a dost těžko jsem ho dokázala zařadit.
"Jasně, stále se nemáme rádi." řekla jsem, když nad mojí nataženou rukou kočka utekla až  k mým nohám a to jsem jí chtěla pohladit po slepu.
"Mňau . . . mňau mňau mňau . . ." začalo stvoření prskat na všechny strany a u toho řádně naježilo chlupy. 
"Nech si toho, pokud už něco chceš říct tak laskavě normálně." zavrčela jsem na zpátek a konečně otevřela oči. 

Byla jsem ve svém pokoji, ležela ve své posteli a na sobě měla něco jako úmrtní úbor. Určitě jsem byla v tom bezesném spánku pěkně dlouho, když tohle na mě matka nechala dobrovolně navléknout. Dost křečovitým máchnutím jsem rozsvítila svíčky v celé místnosti a začala jsem vzpomínat na den zkoušek. Já hloupá se nechala vyprovokovat a totálně vše pokazila. Zničila jsem si poslední možnost jak vypadnout z tohoto prokletého domu a žít si život po svém, nadávala jsem si v duchu.  

"To se mi fakt moc povedlo, teď budu čekat minimálně rok do dalších zkoušek." začala jsem se převlékat do normálního oblečení.
"Ty si jako myslíš, že tě ještě k nějakým zkouškám pustí po tvém vystoupení?!" ozval se hlas.
"Zas tolik se toho nestalo." odpověděla jsem hlasu a víc si utáhla korzet.

Před zrcadlem jsem si dala vlasy do šátku a celé to zamotala, abych co nejvíce skryla divoké vlasy. To než rozčešu bude věčnost. Zrak mi spadl na podlahu u postele, kde se na mě koukala dvě obří zelená kukadla.
Skoro jako kdyby se mě ta kočka poprvé v životě bála a dávala mi to patřičně najevo.

"Hloupost, moc dlouho jsem spala." promnula jsem si oči.
"Jeden by si myslel, že už tě neprobudí, ale ono ne, ty si se prostě musela probudit." celou dobu jsem koukala na kočku, která mluvila místo toho, aby mňoukala.

Tak teď už jsem měla vyděšený pohled taky. Něco bylo hodně špatně, ta kočka mluví a přijde jí to úplně normální. Třeba teď mňoukám já.

"Skvělý teď má madam svůj hloupý výraz, za chvilku bude chtít, abych s ní zase letěl na koštěti nebo se začne předvádět jak umí čarovat." já opravdu nemám halucinace.
"Kdo si a co si udělal s tím prašivým kožichem?!" vykřikla Jsem a kočka se na mě hloupě podívala.
"Tak ty už v hlavě nic nezůstalo, když mě ani nevidí a to jsem dokonalost sama."
"Mlč ti říkám." ukázala jsem na ní klepající rukou.

V tom se kočka zarazila a já taky. Do pokoje vtrhla moje matka, která nevypadala zrovna dvakrát ráda, že stojím před ní. Sjela mě tvrdým pohledem od hlavy až k nohám. Poprvé v životě jsem nevěděla co od ní čekat, tak jsem ani v podstatě moc nebránila, když mě chytla za loket a táhla z pokoje pryč. Než jsem se stačila rozkoukat vyhodila mě ven do nehorázné zimy. Už byl skoro konec listopadu, všechno listí dávno opadalo a shnilo do černé hmoty. Bez bot jsem tam jen tak stála a nebyla schopná slova. Matka se během chvilky vrátila a hodila můj lexikon na zem. Ten okamžitě začal hořet pomocí kouzla.

"Matko." vykřikla jsem nechápavě a snažila se knihu uhasit, marně, bylo pozdě.
"Už nejsem tvá matka, ani nevíš co si mohla způsobit." myslela mou zkoušku u Rady čarodějnic.
"Nechala jsem se vyprovokovat." špitla jsem.
"Málem si nás tam všechny zabila. Už nejsi má dcera." řekla s ledovým klidem až se mi zastavila krev v žilách.
"Dělala jsem to co mi ta čarodějnice poručila. "obhajoba byla marná.
"Ne holčičko, ty si vyvolala svoji démonickou podstatu a z nás ostatních při tom málem vysála život. Rada starších čarodějnic tě poslala do vyhnanství, už nikdy se nebudeš smět vrátit."
"Matko,  prosím."
"Lexikon dohořel, už nejsi jednou z nás. Jdi si kam chceš, klidně umři v zakázaném lese, kde už se ti to jednou skoro podařilo."
"Si bezcitná."
"A ty hloupá malá holčička."
"Chci si vzít alespoň své věci."
"Ty žádné své věci nemáš, na nic sis nevydělala tvrdou čarodějnickou prací a nic ti tady neříká paní."
"Minimálně jedna věc ano . . ."

Krásnou sobotu všem. 😘

Přípravy do školy v plném proudu, k tomu ještě psaní další kapitoly a to nemluvím o tom jak krásné je venku počasí. 😌👌