Co chceš?!

🦇 Jsem to já 🦇

Náš pobyt na hřbitově se protáhl, po prvotním shledání mého kouzla za úspěšně, se Černý Kocour rozešel a mezi poničenými náhrobky začal cosi hledat. Celou dobu jsem stála na jednom místě a jen se za ním otáčela, podoba člověka, rysy člověka, jen místo oblečení černou kůži, uši, ocas a maska. Bylo to zvláštní, jako kdyby něco bránilo mému kouzlu, aby tady stál nahý. Rozhodně jsem o to nestála, ale to pomyšlení jak silné kouzlo jsem zlomila, ale i tak má ještě na svého hostitele účinek, bylo děsivé. Za ten rok experimentů jsem díky němu našla vnitřní klid a bylo mi všechno tak nějak jedno. Pokud si pro mě Rada starších přijde, bez boje to rozhodně nebude. Celkově, rok s ním mi dal strašně moc pozitivního a ukázal, že to není zas takový prašivý, rozmazlený kožich jako býval. Někdo by mohl říct, že jsme si k sobě našly cestu, ale spíš to byla tolerance a k tomu velká konzumace alkoholu a smetany. 

"A co bude teď, on má podobu a Lexikon i Stínová kniha je dokončena." vydechla jsem do chladného večera a pocítila prázdnotu.

Už jsem udělala vše co jsem chtěla a co teď. Jediné co zůstalo jsou návštěvy Gabriela a jeho nechutné praktiky na mém těle. Sice jsou tu za chvilku vánoce, svátky klidu a míru, ale zábava s čarováním dárků je jen krátkodobá záležitost. Při pohledu na prázdnou lahvičku, moje mysl usoudila, že bych mohla najít nějaké kouzlo na sundání oné masky. Porozhlédla jsem se po hřbitově a nikde přerostlé kotě neviděla, slyšela jsem hrobové ticho a sem tam, jako okolo mě prolétla duše zemřelého.

"Našel jsem." ozvalo se mi za zády a pocítila jsem silný stisk na rameni, až jsem leknutím uskočila a rukou narušitele bouchla do hrudi.

"Au, moje ruka . . . a nehty." všechny nehty jsem měla na pravé ruce napůl nalomené, nebo rovnou zlomené od úderu.

"Nešel jsem tak potichu." zvedl ruce v obraném gestu.

"Kočky chodí vždycky potichu." přecedila jsem skrz zuby, ale neodvážila jsem se mu dát další ránu.

"Je to už tak dlouho." sklonil hlavu a opatrně vzal mou ruku do jeho velkých drápů.

Naznačil mi, abych šla za ním do nejvíce rozpadlé části tohoto místa. Jdeme po cestičce zarostlou zelení a před námi se rozkládá obrovská, rozpadající se hřbitovní zeď. Vlhkost je cítit ve vzduchu, kde se mísí i s hnilobou a prapodivným zápachem onoho místa. Zastavili jsem až před předposledním náhrobkem z řady, dříve čistě pískovcoví, teď zčernalý kámen, puklý a rozvalený díky podmáčené půdě, zarůstal zeleným mechem. Neodolala jsem a konečky prstů se ho dotkla, byl tak chladný jako tělo umrlce, který na márách čeká na poslední rozloučení. Díky kříži vytesaného do samotného nitra kamene si uchovává poslední kousek důstojnosti.

"Lítost, úzkost, zoufalství, soucit a slzy je to co by každý člověk měl cítit, když pochová někoho k sobě blízké." vypustila jsem z úst a prsty se opatrně snažila odkrýt mech v domnění, že tam najdu jména zemřelé duše, která tam leží a v poklidu odpočívá. 

"V tom případě hodně štěstí, protože dost pochybuju, že sem někdo za celé roky přišel." rýpl si a bylo z jeho tváře vidět, že právě požívá všechny ty pocity dohromady a pořádnou dávku vzteku k tomu.

"Není projevem úcty, když ti tady postaví náhrobek?" pohlédla jsem mu do očí.

"Je to spíš otázka peněz, navíc v téhle části se zásadně pohřbívají nečestní lidé." opětoval mi pohled a ještě víc stiskl mou ruku, kterou celou dobu nepustil.

"Ty si něco provedl, že si skončil zrovna tady?" vyptávala jsem se a přitom dál čistila starý kámen.

"To co každý, byl jsem živé dítě a v mládí se zamiloval do krásné dívky. . . " vydechl zasněně.