Co chceš?!

🦇 Druhé kouzlo 🦇

"Jedno nezdařilé kouzlo a kam až jsem klesl . . . děti jsou zhouba." zopakovala jsem nechápajíc po Gabrielovi a mříže od žaláře se otřásly v základech.

"Nedovolil jsem ti promluvit." ozval se mohutný hlas Pána démonů.

"Já se na dovolení ani neptala." vrátila jsem se zpět do reality a nechala Gabrielova slova odplout do houby své duše.

"Jsi drzá čarodějka." praštil opět do mříží, až se Gabriel schoulil do klubíčka.

"Možná, jedna z mnoha mých nedokonalostí vzorné dívky." výsměšně jsem se poklonila a zpříma se podívala do očí, kde plály dva ohýnky místo obyčejných očí s barvou.

"Jakým právem si dovoluješ mluvit takhle s Pánem Démonů." vzteky vyrval mříž a hodil jí za své služebníky.

"Stejným právem jako on, když mě tu i s tím člověkem vězní." magickou silou jsem vyrvala okovy a osvobodila se.

"Když dovolíš, ten člověk by byl jistě vděčný za kus jídla a koupel." povytáhla jsem obočí a Gabriela vzala do náruče.

Čarodějnice díky svým kouzlům překypují nezměrnou fyzickou silou, když jsou mladé a vzhledem jak vyhladovělý byl, to nebylo nic hrozného. Ano byla jsem drzá a arogantní, ale jiným způsobem z tohohle žaláře cesta nevede. Dát v sázku všechno a doufat, že při nejhorším budu dostatečně rychlá na přemístění do jiné dimenze. Pokaždé když jsem v Lexikonu nebo v jiné knize narazila na téma démonů, nebudilo to ve mně příliš velký respekt, a to bylo dobře. V jejich říši přežijí jen ti nejsilnější a mezi tuhle sílu se řadí i výše jejich namyšleného ega. Ukázat tady jen malou známku strachu by byla jistá smrt. Je přirozené, že smrtelník se nebude chovat stejně jako já, ale tak nějak jsem ho tu nemohla nechat a rozhodně jsem to nepovažovala za známku slabosti.

"Na místě bych tě roztrhl za tohle chování . . ." řekl Pán démonů, přesto mi uhnul z cesty.

"Mám roztrhanou duši, a to je horší než roztrhané tělo." jemně jsem se usmála.

"Odveďte jí do komnat a postarejte se ať má vše co bude chtít." řekl naposledy a rozplynul se.

Jeho stráže mě i s Gabrielem doprovodili do pokojů, které neskrývaly přepych a honosnost. Gabriel se najedl, vykoupal znovu najedl a ulehl do měkké postele. Za celou dobu ani jedenkrát nepromluvil, vlastně ani pořádně nemohl. Předtím, než jsem se dostala do cely, přišel o jazyk, slyšela jsem jeho hlas díky magii, jeho ústa byla němá. Celý rok s ním zavřená tam se ho však nikdo nedotkl, nikdo ho nemučil, nechávali ho přežívat a živořit s jeho vzpomínkami na bezchybný život.

"Jste očekávána." objevil se mi za zády démon.

Obrovský sál rudé barvy, okolo stěn plál oheň a pod nohami mi běhala veškerá malá i velká havěť. U rohových stolků seděli démoni a popíjeli cosi z džbánů šarlatové barvy. Z talířů, co byly též na stolu vylézaly různí brouci, kteří mizeli v ústech přísedících. Stále jsem měla na sobě potrhané šaty a nebyla moc upravená, proč taky, takhle jsem sem daleko lépe zapadla. Na konci místnosti byl stupínek a na něm železný trůn, který plál v plamenech samotného zatracení.

"Přistup blíž." pokynul Pán démonů a já tak učinila.

Někdo by řekl, že z něho je cítit krutost a chlad, já cítila pravý opak. Připadala jsem si tu víc doma než u své matky, zvláštní. Okolo nohou mi cosi zasyčelo a mohutný had, měřící snad pět metrů po mě začala lézt. Srdce mi vynechalo pár úderů, jak já tyhle přerostlé hady nenáviděla. Byl omotaný celý okolo mé maličkosti a jeho hlava byla nad tou mou, stačilo jen, aby otevřel pusu a mohl mě sníst.