Co chceš?!

🦇 Druhá šance 🦇

Slunce bylo vysoko nad kostelní věží a já stále v kožešinách. Jen jsem se tak povalovala a nevědomky si užívala pobyt v Kocourově objetí. Znáte to, takový ten pocit bezpečí v kombinaci s uvolněním je dokonalý. Zamykala jsem před láskou své srdce a teď poprvé za můj život se samo začalo otevírat. Samozřejmě, že to byla naprostá hloupost a jen hlupák by věřil, že bych si něco s někým mohla začít.

"Všechno se v prach obrátí." zašeptala jsem a přenesla se do šatny.

Kocour se dál válel v posteli zatímco jsem kráčela lesem s proutěným košem. Držel se tu chlad a sluneční paprsky nebyly dostatečně silné, aby prorazily stín mohutných stromů. Bosá jsem našlapovala na vodu nasáklý mech a dávala pozor, abych neponičila žádnou rostlinku tohoto čarovného místa. Jehličí se jemně zapichovalo do mých chodidel a já nechala své myšlenky nerušeně proudit. Stále dokola jsem se v nich vracela k včerejšímu večeru a děkovala všem duchům co při mě oné noci stály. Mohla jsem být mrtvá, nebo mě mohla odtáhnout do své shnilé chalupy a mučit mě. Tolik možností a jen ta jediná, nejméně pravděpodobná se uskutečnila. Ve stavení jsem měla čičinku lidských rozměrů, které už zůstaly jen černé drápky a maska. Zvláštní jak mocné mé kouzlo bylo. Opravdu toho mám v sobě víc než bych sama čekala. Vzhledem k mému výkonu mi v hlavě začaly vznikat i myšlenky typu, že jsem pro Radu čarodějnic hrozba a to veliká. Jakoby litovaly, že ušetřily můj život.

V ten samý okamžik Kocour vstal z postele a neslyšen došel až ke krbu. Moc dobře věděl, že tam nejsem a jen čekal na příležitost, které se právě teď chopil. Z velkého proutěného koše na polínka vytáhl magický kus dřeva, mocnější než všechny zbraně lidského světa dohromady. Stejně jako neslyšeně vstal tak i opustil bezpečí chalupy. S kápy na hlavě si razil cestu tržnicí pryč z města a co nejdále od mě.

"Tak přece se nezměnil." vydechla jsem, když mé oči spatřily už dost toho co udělal.

Tou hůlkou na sebe strhne veškerou pozornost a bude jako lovená zvěř v oboře, zacházet s ní neumí a sám nepřežije. Tomuhle riziku jsme se vystavovat nechtěla, sice se nedám na útěk, ale klepat se strachy kdy opět přijdou také nehodlám. Vzala jsem si do ruky košík nasbíraný až po okraj bylinkami a vydala se zpět k městu. Cesta mi pomalu utekla a než jsem položila košík na stůl, byla hluboká noc. Tak rychle ten den utekl, nic jsem neudělala, nic jsem nejedla, nic se neučila, nic prostě nic. Miska se smetanu byla u krbu plná a postel rozestlaná.

"A už jsem tu zase sama." povzdechla jsem si a dala se do třídění bylinek a jejich sušení.

Uplynulo pár týdnů a všude už naplno probíhaly oslavy adventu a přípravy na vánoční svátky. Venku vládla krutá zima, lidé si mezi sebou říkaly, že tak krutá už nebyla staletí a určitě jí sem seslaly zlé síly. Každou noc někdo umrzl ve sněhové vánici, nebo na někoho přes den spadly rampouchy ostré jako železné kopí. Místo svátků klidu a míru, to byly svátky nepokoje a úmrtí. Byla jsem stejně jako lidé přesvědčená, že za tím stojí zlé síly, tedy Rada čarodějnic. Nikdy se však ke mně nedostal vzkaz nebo jakýkoliv znamení, abych se jim sama vydala na milost. Dala jsem si slib, že se nebudu skrývat před radou, ale lidmi. Kde šlo tak má magie pomohla, neviděna, neslyšena, abych za své činy nebyla potrestaná. Snažila jsem se, aby město nepadlo ohněm, nemocí ani ničím jiným. Vše jsem však uhlídat nedokázala. O to větší starosti mi dělalo, že se tohle neviditelné nebezpečí přibližovalo k Adrienovi a jeho rodině. Skoro jsem nespala a jen strážila buď město nebo jeho. Unavená jsem vždy chodila nad ránem a s prvním zakokrháním kohouta jsem se opět vydávala na hlídku.

"Konečně jsem tě tady zastihl." ozval se mi za zády Gabriel.

"Už jsem tě dlouho neviděla . . . skoro mi připadalo, že si přešel ke konkurenci." podívala jsem se na něho unaveným pohledem.