Co chceš?!

🦇 Ve volnosti je síla, zapomeň a žij 🦇

Když se narodí člověk, je hájený jako malé mimino, leze, učí se, začne mluvit a každou chybu za něho dospělá osoba opraví a naučí ho rovnou jak danou věc udělat správně. To v mém světě nikdy nebylo, neznala jsem pouto mezi matkou a dítětem  . . .  

Prodírala jsem se lesem a cítila na sobě všechny pohledy jeho obyvatel. Došla jsem až na místo, kde mi předtím zapadla noha hluboko do jemného mechu. Ta díra byla oproti posledně o dost větší a vylézalo z ní o dost více havěti. Rozhodně jsem stála a čekala na nejtemnější bytost tohoto hvozdu. Chtěla jsem naposledy vidět jeho tvář, zářivé oči a cítit jeho nesnesitelný dech, který jsem mohla přirovnat k rozkládajícím se  mrtvolám. Přesně to jsem si jako poslední chtěla pamatovat z mého "domova", který mě připravil o všechno. 

"Slez ze mě . . . to je odporný." snažila jsem se ze sebe sundat všechnu havěť , která lezla po mém oblečení.

Jak jinak, skočila jsem do té díry a v ní rozbila skleněnou kuličku, která mě přemístila sem. Na první pohled to tady vypadalo stejně jako u nás. Země, nebe, slunce jedno místo dvou a hlavně vzduch, který se dal dýchat a nebyla v něm žádná síra. Stála jsem na okraji hřbitova, bylo poměrně chladno a široko daleko velice příjemné, hrobové ticho.  

"Tak to vypadá, že jsem se přesunula do lidské dimenze." říkala jsem si pro sebe a procházela okolo polorozbořených pomníků. 

Chladný vítr si pohrával s mými vlasy a nohy mě zábly od ledové trávy. Na můj vkus tu byla až moc velká zima, ale dalo se to vydržet. Došla jsem až k menší kapičce a zahlédla svíčky, které hořely na malém výklenku. Žár od nich byl jediný zdroj tepla, přesto, když jsem se přiblížila dostala jsem pomyslnou magickou ránu, tohle místo bylo mé osobě zapovězeno. Nejspíš nějaký rituální prostor, říkala jsem si v duchu.

Toulala jsem, hledala jedinou známku jakéhokoliv druhu života, marně. Lidé, démoni, čarodějnice, dokonce ani zvěř jsem tu za celou dobu nespatřila. Slunce pomalu a jistě  zapadalo, zem byla víc studenější a z nebe začalo cosi bílého padat. Byla jsem totálně bezradná a taky unavená k smrti. Nebyla jsem zvyklá chodit po svých nohou a koště bylo stejně jako všechno zničeno. Asi to tak mělo být, měla bych za to být možná i vděčná. 

Noc jsem strávila ani nevím kde, padla jsem vyčerpáním na zem a jen viděla, jak mám úplně modré prsty a tváře jako led. Nespala jsem, jen jsem nebyla schopná jediného pohybu.  

"Ve volnosti je síla." zadrmolila jsem zimou a rozhodla se být sama sebou. 

Zahřála mě moje podstata, moje vnitřní já vykouzlilo neodolatelné teple a já díky tomu přečkala noc, kdy z nebe padalo cosi bílého. Kde je hřbitov, musí být i ti, co na něj své blízké pohřbívají. Tahle myšlenka mě držela nad vodou a já plná odhodlání se nad ránem, opět  vydala hledat. Bloudila jsem pár dní, aspoň si to myslím, podle dne a noci, až jsem našla rozpadlá obydlí a existenci života.

Z úkrytu jsem obyvatele osady pozorovala a došla k závěru, že jsou to lidé, nejspíš. Nikdo z nich neměl domácího mazlíčka černou kočku, nekouzlil a vůbec neměl takové hezké oblečení jako mám já. Zrovna dvakrát nedbali o svojí čistotu, kýble s podivnou vodou a vším možný si vylévali před dveře a všude to úplně nechutně smrdělo. Až na jednoho muže, všichni věčně chodili do jednoho domu každý večer a nad ránem nemohli projít ani dveřmi. Co jen to je za čarodějný dům? ptalo se vždycky mé podvědomí. Ženy byly opak, přes den pracovaly a v noci na muže čekaly u oken. 

Les se stal mým úkrytem, domovem a místem, kde jsem mohla být sama sebou. Rozhodně jsem nestála o nezvaného vetřelce, a proto jsem se stáhla k dalekému hřbitovu. Podle vzhledu jsem mezi obyvatele osady mohla jít, ale rozhodně to chtělo jiné oblečení a taky jsem nejdříve musela okoukat jejich běžné chování. Absolutní novinka však pro mě byla, že byli věřící a každou neděli chodili do kostela se modlit. Půda kostela je pro mě zapovězené místo stejně jako kaple na hřbitově, poznali by hned, že nejsem jedna z nich.