ᴍᴇ̌sᴛᴏ ᴠ ᴘɪ́sᴋᴜ ✓

7. část

3. den, V pasti

Voda se hromadila rychleji a rychleji. Její vlny mě nadnášely a já pomalu ztrácela vědomí. Utopím se... Šaty mi nasákly vodou, chvěla jsem se.
Probrala jsem se údernou fackou. Teď není čas na vzdávání. Mé vlasy byly promáčené a já polykala vodu. Nádech. Zakašlání. Potopila jsem se, otevřela oči. Nic není vidět. Vynořila jsem se a protřela jedno oko, pak druhé. Pomohlo to. Zase jsem se potopila. Nemohla jsem něco přehlédnout? Nějakou stopu? Východ? Ne... Nic takového tu není.

Teď už jsem na mříž u šachty dosáhla docela dobře. Vlastně ani nevím, jestli to šachta byla, ale východ stoprocentně. Zatáhla jsem vší silou. Marně. Nezvládnu to... Znova. Nic. Nepovolila ani trochu. Ještě jednou. Tři, dva, jedna... Teď už jsem byla pod vodou celá a nemohla dýchat. 

Poslední naděje. Zatřásla jsem mříží a doufala, že povolí. Ale marně. Mým osudem je toto? Byla jsem zoufalá, ale nedalo se nic dělat. Teď už mě neprobere ani facka. Padala jsem k zemi. Voda mě tlačila ke dnu. Najednou se ozval křik. Ale kdo to může být? Někdo chce povolit mříž za mě? Opravdu. Mříž kolem mě proplavala a já viděla světlo. Žádná šachta... Otvor ven! Čísi ruka mě popadla a silně táhla ven z vody. Jsem zachráněna. Alespoň na chvíli.

Dopsala jsem. Tentokrát jsem se necítila tak pochmurně, jako minule. Naopak. Chápejte, když se mezi zlými vzpomínkami objeví nějaká dobrá, člověka to dokáže pořádně nadchnout.

𝓛𝓲́𝓫𝓲́ 𝓼𝓮 𝓥𝓪́𝓶 𝓽𝓪𝓽𝓸 𝓴𝓷𝓲𝓱𝓪? 𝓑𝓾𝓭𝓾 𝓻𝓪́𝓭𝓪 𝔃𝓪 𝓴𝓪𝔃̌𝓭𝔂́ 𝓴𝓸𝓶𝓮𝓷𝓽𝓪́𝓻̌! :𝓓