ᴍᴇ̌sᴛᴏ ᴠ ᴘɪ́sᴋᴜ ✓

9. část

4. část,  Den probuzení

Plížila jsem se ulicemi a snažila se nehýkat. Slyšíte správně... Možná se smějete, ale tohle rozhodně není legrační. Někdo nechce, abych se dozvěděla, kam lidé mizí. A někdo mě zase zachraňuje... Otázkou zní, kdo je kdo? A proč to úsilí?

Když jsem chvilku putovala ve svých myšlenkách, neuvědomila jsem si, že pořád jdu. Dopředu... A pak, vrácena do reality jsem se neorientovala. Vůbec. Přede mnou se náhle zjevila špinavá lampa, o kterou jsem zakopla. Moje noha... V očích mi kromě slz zaplála i naděje. Kouzelná lampa? 

Ta jako v pohádce? Proč ne? Tady se dějí divné věci... Rychle jsem ji popadla a začala čistit svým tričkem. Když se leskla, čekala jsem. Nic. Žádný džin, ani nic podobného. Ta stará špinavá uměle pozlacená lampa byla podvrh. Už prostě jen blázním. Zase. Asi jsem se nějak nešikovně udeřila do hlavy.

Postavila jsem se a uvědomila si, kolikrát jsem už upadla do písku. Desetkrát, dvacetkrát? Zmínila jsem vůbec svůj pád?

Přestala jsem psát a zaměřila se na text. Ano, zmínění mého pádu mi uniklo... Ale neměla jsem náladu to spravovat, tak jsem zkrátka pokračovala.

Přede mnou se náhle opět zjevil vír, který do sebe vcucnul tu bezvýznamnou lampu. Ale ne, napadlo mě, vždyť bude zase špinavá! Blázním, já to říkala. Nad svým chvilkovým pomatením jsem jen přimhouřila oči a zasmála se. Bezstarostně jsem se zasmála... Ani jsem se však nenadála a vír uchopil i mě. Zařvala jsem. Táhnul mě do propasti v zemi. Písek jsem měla ve vlasech, v očích, ústech... Pane bože! Je se mnou tentokrát opravdu konec? Naposledy jsem se hluboce nadechla a zmizela pod zem...

S obrovskou ránou jsem dopadla. Kolikrát ještě?  Promnula jsem si dlaněmi oči a snažila se nepanikařit. Jsem... V podzemí? Sem ti lidé mizí!? Než jsem stačila myslet na cokoli jiného, úder do hlavy mne omráčil...