Not A Princess?✔ [SebaCiel; CZ]

Ples

,,Kdes byl?“ opáčil král. ,,A kdo byl ten kluk?“ zeptal se. Nebyla to milá otázka. Spíš, jako když vás matka seřve za pozdní příchod domů.

,,Co je ti do toho? Není mi pět. Nemusíš se starat,“ odsekl Sebastian. Simona tato odpověď neuspokojila.

,,Tak znovu. Kdo to byl? Pokud vím, tak za svými přáteli jezdíš ty, ne oni za tebou,“ řekl král. Svého syna zabíjel pohledem. Tahle neloajalita se mu více než nelíbila. Sebastian celý život poslouchal jako hodinky. Claude byl vždycky ten problémový a v tom případě tedy nechápal, co se změnilo.

,,Vypadni z mého pokoje nebo v téhle frašce končím,“ zavrčel Sebastian. Nemohl Ciela prásknout. Byl ochotný risknout i problémy s otcem. Věděl, že kdyby řekl pravdu, Ciel by ho proklel a pak nenáviděl.

,,Dělej jak myslíš. Ale dám si na tebe pozor. To si piš,“ řekl poslední slovo Simon. Po té opravdu odešel.

Sebastian za ním zavřel dveře a opřel se o ně. Úlevně vydechl. Teď byl rád, že jeho táta nemá tak velké nervy. Sám nevěděl, co mu měl říct. Byla chyba nedát si pozor. Teď už si pozor dávat museli. Simon byl jako pijavice.

Bylo pozdě. Měl by jít spát. S povzdechem odešel od dveří a pro jistotu je i zamkl. Nechtěl riskovat další neohlášený vpád jeho otce.

Lehl si a zapřemýšlel. Ciel byl tvrdohlavý a sám by nikdy nic nepřiznal. Sebastian přemýšlel, jak ho trochu rozhýbat. Být to na něm, vzal by si ho hned. Věděl, že prvotní Cielova nenávist už ho přešla. Tehdy se skoro políbili. Možná bylo na čase Ciela trošku pozlobit.

S ďábelským úšklebkem na tváři zhasl lampičku. Pokoj se propadl do tmy a ticha.

* * *

Déšť naléhavě bubnoval do oken zámku. Kapky deště stékaly po skle dolů a vytvářely mokré cestičky. Od rána bylo pochmurné počasí a jen občas déšť polevil. Lilo jako z konve. Takové počasí je stvořeno ke spaní a relaxování.

Ciel seděl u oběda, ale na jídlo neměl pomyšlení. Možná za to mohla ranní lekce tance a únava mu bránila zvednout i hloupou vidličku, možná za to mohl jeho mizerný stav. Opravdu si přál, aby už bylo po všem. Nechtěl Sebastiana ztratit, ale nedokázal čelit svým hloupým citům. Měl strach. Nechtěl zůstat do konce a znát holku, která bude královnou a Sebastianovou ženou. On chtěl být jeho.

Pořád přemýšlel nad tím, co se stalo včera večer v lese. Tedy vlastně nestalo. Když se málem políbili. Kdyby nezačalo pršet, jen satan ví, co by se stalo. Ciel ať už chtěl nebo nechtěl, musel si přiznat, že ho to naštvalo. Měl déšť rád, ale v tu chvíli to nebylo vhodné.

,,Celine, děje se něco?" zeptala se starostlivě Doll. Ciel se však neotočil a dál rýpal do oběda. V tu chvíli mu vůbec nedošlo, že se vlastně jmenuje Celine. Proto nereagoval. Doll zamrkala. ,,Hej, země volá Celine. Jsi tady?" zamávala mu rukou před obličejem. Ciel až tehdy sebou trhl a zamrkal.

,,Eh... Promiň. Co jsi říkala?" zeptal se mile. Doll se plácla do čela.

,,Nic. Potřebuješ proplesknout,“ zasmála se a pleskla ho přes hlavu.

,,Au!“ sykl Ciel a promnul si zátylek.

,,Nemáš zač.“

,,Vtipný. Vážně vtipný. Prostě mi není moc dobře, ano? Dnes je ten ples a jsem trochu nervózní. Nic víc,“ řekl Ciel a vynutil ze sebe úsměv.

,,Dobře, chápu. Ale nedělej si starosti, šlo ti to,“ snažila se ho povzbudit Doll. Ciel se ironicky zasmál.

,,Myslíš toho chudáka, kterému jsem pošlapala boty? Myslím, že dnes ani nepřišel do práce,“ připomněl jí. Ona se zasmála.