Not A Princess?✔ [SebaCiel; CZ]

Zpátky doma

Pokoj zahalený do tmy, protkán měsíčním svitem. Modré paprsky dopadaly na podlahu. V místě dopadu světla ležely Cielovy trenýrky. Nebyly jediné tak ledabyle pohozeny v pokoji. Po celém pokoji se válelo oblečení.

,,Sebastiane,“ zasténal Ciel. ,,Hmm, áno.“ Zaklonil hlavu.

Sebastiana k sobě naléhavě tiskl. Mysl měl momentálně zaslepenou touhou. Nedokázal myslet racionálně. Chtěl pouze, aby Sebastian pokračoval. Aby si ho dál bral. Protože on byl jeho.

,,Cieli.“

,,Seb-astiane.“

,,Aah...“

,,Nádraží Chaumont!“

Ciel prudce otevřel oči. Zmateně zamrkal. Koukl z okna. Zděsil se. Popadl kufr a rychle vyskočil z vlaku ven. Málem ho průvodčí přirazil dveřmi vlaku. Vydechl a protáhl si záda. Křuplo mu v nich.

Pouze se mu to zdálo. Nebýt hlasitého oznámení, ani by se neprobudil a projel by zastávku. Ale tak trochu se cítil okradený o skvělý sen. Který vlastně nebyl jen sen. Povzdechl si.

Za budovou malého nádraží se rozkládalo autobusové nádraží, z něhož za necelou půl hodinu odjíždí i Cielův autobus do vesnice. Chlapec přišel na nástupiště a koukl na velkou tabuli. Bylo brzo ráno a on celou noc cestoval. Byl unavený. Využil času navíc a zašel si do budovy pro kafe. Čaj by mu nepomohl se lépe probrat.

Při prvním loku se zašklebil. Kafe opravdu v lásce neměl. Nechápal, jak to mohl Sebastian pít každé ráno. Musel by si to minimálně třemi lžícemi cukru osladit. Z myšlenek ho vyrušil přijíždějící autobus. Čekala ho ještě necelá hodina cesty do vesnice.

Ageville. Byl doma. Tolik mu to tady chybělo. Obyčejná vesnice, ale jeho domov. Bylo něco po jedenácté hodině. Vzal kufr a doprovázen zvukem koleček mířil ze zastávky pryč. Procházkou si chtěl vyčistit hlavu od všeho, co se za ten měsíc událo. Chtěl na všechno zapomenout. A na všechny.

Nadšený štěkot svých psů slyšel už z dálky. Usmál se a přidal do kroku. Dva ovčáci a jedna čivava nadšeně skákali po plotě a už se nemohli dočkat svého páníčka. Ciel vlezl na dvorek. Nestihl ani zavřít branku, jak se na něho sesypali psi.

,,Rony, Bony, Démone! Co zas řvete!“ Zpoza vyletěl Vincent s vidlemi jako pravý vidlák s úmyslem seřvat psy. Avšak zarazil se, když spatřil svého syna. Na tváři se muži objevil obrovský úsměv. ,,Cieli, tak ses konečně vrátil!“ výskl muž.

Psi z Ciela slezli a zahájili před starším taktický ústup. Vincent pomohl synovi na nohy a nadšeně ho objal.

,,Jo jo, to by stačilo. Taky tě rád vidím,“ řekl Ciel a snažil se otce odstrčit.

,,No ještě aby ne. Sestry budou nadšené a máma taky. Musíš nám všechno říct. Vydržel jsi dlouho,“ zasmál se Vincent. Tahal Ciela do domu.

Ciel protočil očima. Usmál se. Jo, rodina mu chyběla. Nechal se dotáhnout do domu. Nechal kufr v předsíni a s tátou šel do kuchyně, kde Rachel dělala oběd. Už od vůně poznal, že jde o lasagne.

,,Zlato, dívej, kdo stále žije,“ zvolal Vincent. Žena se otočila. V očích jí zajiskřilo. Rozběhla se k Cielovi a udusila ho v objetí.

,,Ahoj, mami,“ vysoukal ze sebe přidušeně Ciel. Rachel mu však místo pozdravu, jen co ho pustila vlepila facku. Ciel zamrkal. ,,To bylo za co?“ zeptal se dotčeně a promnul si tvář.

,,Za to, že ses ani jednou neozval. A teď sedni. Musíš nám všechno říct,“ zazubila se Rachel.

* * *