(PAIN)
Jakmile jsem si všiml, že se k nám řítí Konan, zastoupil jsem jí cestu a ona mě bodla přímo do srdce. Zasyčel jsem. Naruto se ke mně otočil oči plné nefalšovaného zoufalství. Vrhl se mi do náruče a podepřel mě. Pomalu si sedl na zem a mě si položil do klína. Byl jsem rád, že je tu semnou. Konan se na nás chvíli dívala, ale pak se pod náporem emocí skácela na zem a já poznal, že jí puklo srdce žalem, doslova. Musel jsem se usmát. Naruto brečel, byl úplně mimo. Takhle jsem ho nikdy nechtěl vidět.
„Paine, prosím! Neopouštěj mě! Jsi jediný, co na tomhle světě mám!"
„Promiň Naruto. Ale každej musí jednou odejít."
„Ne. Prosím to neríkej!"
„Miluju tě! Naruto a na to nikdy nezapomeň, miluju tě a nikdo ani nic na tom nic nezmění. Chápeš to?!"
„A-ano"
Přitáhl jsem si ho do polibku. Věděl jsem, že to bude naposledy, co ho políbím, co ho obejmu, co mu řeknu ta dvě kouzelná slůvka. Pak se poddám smrti.
„Naruto, prosím neplakej! Vzpomínej na mě s úsměvem a ne se slzami na tváři."
„Dobře zkusím to." Pokusil se usmát, ale začal brečet ještě víc a to jsem si myslel, že to víc ani nejde. Podíval jsem se po davu, jestli neuvidím někoho, koho bych chtěl vidět. Uviděl jsem Itachiho a Kisameho jak se protlačují davem a běží k nám. Kisame zkontroloval Konan. Z jeho výrazu bylo jasné, že je kaput. Usmál jsem se na ně.
„Co tady děláte kluci?"
„Sasuke mi dal novou šanci, po tom co jsem mu to vysvětlil, bydlíme teď u něj."
