Dvanáct odstínů fantazie

5. Pod křídly lásky

Probudil ji zvonek. Vylezla z postele a líným tempem se se zalepenýma očima dostala ke dveřím. Otevřela je a překvapeně zamrkala na velkou kytici růží.

„Slečna Renterová?" ozvalo se zpoza kytice.

„Ano," odpověděla zastřeným hlasem.

„Prosím jeden podpis," natáhla se k ní ruka držící desky s připevněným papírem a propiskou zastrčenou na boku.

Převzala si desky a během vteřiny obohatila papír o svůj škrabopis. Vrátila desky zpátky a sáhla po kytici. Převzala si ji a udělala s ní krok vzad. Teprve potom si mohla všimnout pihatého zrzka, který se na ni široce usmál.

„Mějte pěkný den, slečno," popřál a zamířil ke svojí dodávce zaparkované na protější straně ulice.

„Díky," zahuhlala nejistě a zrudla, když si uvědomila, že před ním stála jen v pyžamku.

Pak se ale pohledem dostala zpět k růžím. Usmála se na ně jak idiot a přitiskla k jejich květům nos. Zhluboka nasála jejich vůni a slastně přivřela oči. Kolik jich mohlo být? Začala počítat a dostala se k číslu dvacet pět. Její úsměv se na okamžik rozšířil, ale pak se její rty stáhly do rovné linky. S povzdechem zavřela dveře a vzala růže dál do bytu, aby jim našla vázu. Postavila je doprostřed jídelního stolu a věnovala jim jeden dlouhý pohled, než odešla do koupelny, aby se dala dohromady.

***

Seděla za pultem hotelové recepce. Den jí vůbec neutíkal. Nic zajímavého se nedělo. Vlastně dnešek patřil mezi ty podivně poklidné dny, kdy hosté nepřicházeli, ani neodcházeli. Pouze procházeli již ti ubytovaní. Někteří dělali, že neexistovala, jiní jí věnovali úsměv, několik jich pozdravilo a jen výjimečně jí někdo popřál hezký den. V takové dny se věnovala úklidu své pracovní plochy. Vždy se jí nashromáždily nějaké papíry, které bylo potřeba vytřídit...

„Omlouvám se, promiňte," uslyšela před sebou.

Trochu to s ní cuklo. Jak moc musela být zaneprázdněná, aby si nevšimla, že někdo prošel dveřmi?

„Ano?" Zdvihla hlavu a pokračovala automatickým pozdravem. „Dobrý den, přišel jste se ubytovat?"

„Ne," muž ve středních letech s naraženou firemní kšiltovkou do čela před ní na pult položil menší krabici. „Hledám slečnu Renterovou, měla by tu být."

Zarazila se. „Ano, to jsem já."

„Tak tohle je pro vás, slečno," posunul balíček ještě trochu více k ní.

„Děkuju," zmateně si zásilku převzala. „Potřebujete podpis nebo tak něco?"

„Ne," zavrtěl hlavou a ona postřehla, jak se usmál, „mějte hezký den."

S těmi slovy zase odešel a nechal ji tam sedět s tajemnou zásilkou. Jakmile byl pryč ze dveří, sáhla po nůžkách. Prostřihla jimi pásku a otevřela krabici. Úplně na vrchu seděla červená kartička s bílým nápisem Vše nejlepší. Vzala ji do ruky, odložila stranou a sáhla dovnitř pro malého šedého medvídka s tyrkysově modrýma očima a přišitou růží. Znovu tu byl ten úsměv. Srdce jí poposkočilo o něco rychleji. Pomačkala plyšáka v rukou. Vnímala prsty, jak byl heboučký. V dalším momentě jako by jí srdce vynechalo úder. Úsměv zmizel. Sáhla pro kartičku a otočila ji. Doufala ve vzkaz, v podpis, v cokoli, co by ji ujistilo, co by ji přesvědčilo.

Náměstí, čtyři odpoledne.

Ty tři slova byla napsaná tak úhledným písmem, že vůbec nevěděla, co si má myslet. V hloubi duše jí to připadalo jako velmi krutý vtip. Věděla, kdo ji běžně takovými dárky překvapoval. Přesto o sobě nedával nijak vědět. Byly tu jen ty věci. Chtěla ho vidět, její srdce tlouklo za veškerou představu byť jen vteřiny s ním. Hlava všechno tohle popírala. Ujasnila si, že je lepší, když ho v životě nemá. Žije sama, prostě bez něj...