Memories [CZ]

Chapter 1

OLIVIA’S POV

„A co vlastně Joe?“ zeptala jsem se své nejlepší kamarádky od střední školy a zároveň spolubydlící, s kterou jsem šla po centru Londýna. Rozhodla jsem se jí vytáhnout z domu, protože nedávno zjistila, že jí její přítel podváděl. Celkem úspěšně jsem se jí snažila rozveselit pomocí nákupu v centru. Přestala na Dana myslet a začala mluvit o jiných možných klucích, kteří se jen zdáli být v pořádku.

„Joe ne. Je to kamarád, ale pochybuju, že by chtěl nějaký vážný vztah.“ Řekla s pokrčením ramen a my jsme pokračovaly do dalšího obchodu, kde jsme si koupily další kousky oblečení. S širokým úsměvem jsme vyšly ven a zamířily do kavárny hned naproti. Povídaly jsme si a smály se vtípkům na klučičí adresu.

Obě jsme měly už naši objednávku na stole, když jsem uslyšela známý hlas překvapeně vyslovit mé jméno. „Olivie?“ vzhlédla jsem a uviděla známou postavu člověka, kterého jsem kdysi milovala víc, než cokoliv jiného.

„Adame.“ Šeptla jsem a sledovala jsem ho překvapeně. Neviděla jsme ho víc jak rok a i přes to se vůbec nezměnil. Postavila jsem se a on mě rychle vtáhnul do pevného objetí. Bez váhání jsem mu ho oplatila a zhluboka se nadechla vůně, kterou jsem tak dlouho necítila z ničeho jiného, než z trička, které si zapomněl u mě. Tolik mi chyběl, nikdy jsem si nedokázala představit, jak moc mi dokáže někdo chybět, i když mi tak ublížil.

Odtáhl se ode mě a celou si mě prohlídl. „Změnila ses.“ Dokonale předvedl svůj zářivý úsměv, který byl u něj tolik výjimečný a vpil se svými smaragdovýma očima do těch mých.

*Flashback*

 

Pomalu jsem otevřela oči a uvědomila si, že neležím ve své posteli. Pokusila jsem si sednou, ale marně. Koukla jsem na důvod, proč jsem se nemohla posadit a jemně jsem se usmála. Vedle mě spojeně spal Adam a na jeho rtech se mu rýsoval úsměv. Měla jsem dokonalý pohled na jeho nahou hruď s pár tetování, které měl různě po celém těle. Takhle jsem ho mohla sledovat klidně navždy a neomrzel by mě ten pohled.

Právě teď jsem se po dlouhé době cítila plná štěstí a měla jsem pocit, že mi nic nechybí. Ležet v jeho náručí, vdechovat jeho vůni a sledovat jeho spící klidnou tvář, která výjimečně postrádala jeho typický úšklebek. Netušila jsem, jaká doba uběhla od doby, co jsem se probudila a sledovala Adama, ale najednou otevřel oči a svými okouzlujícíma očima našel ty mé a jeho rty se usmály. „Sleduješ mě při spánku?“ zašeptal unaveným ochraptělým hlasem, který jsem na něm po ránu zbožňovala. Jakmile vyslovil otázku, na tváři se mu opět usadil malý pobavený úšklebek.

„Taky ti přeju dobré ráno.“ Řekla jsem mu stejně potichu a všimla si zablýsknutí v jeho očích. Tak moc mě fascinovaly jeho dokonalé zelené oči. Dokázala jsem se v nich ztratit na hodně dlouho a od prváku mě to ještě neomrzelo.

„Jak ses vyspala, lásko?“ zeptal se mě a ignoroval mojí předešlou větu o dobrém ránu. Přitáhl si mě blíž a já měla hlavu v záklonu, abych nemusela přerušit náš oční kontakt.

„Dokonale.“ Spokojeně jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil bez jediného náznaku úšklebku. Nahnul se ke mně a opatrně si otřel své rty o ty mé. Slastně jsem přivřela oči a snažila se užít si tu chvíli jak nejlíp jsem dokázala…

 

*End Flashback*

 

„Ty jsi pořád stejný.“ Zasmála jsem se a na jeho tváři se vyrýsoval úšklebek. Jediné co se na něm změnilo, byly ostříhané vlasy a ani ne o moc. Nosil je vyčesané nahoru, kde se rozlítavaly do různých stran. Na tváři měl malé strniště, které by už chtělo oholit. Jeho hruď a svalnaté paže obemykalo černé tričko s dlouhým rukávem a na jeho krku visel zlatý křížek, který od doby, co jsem mu ho dala nesundal. Vlastně jsem si myslela, že když jsem odešla, tak ho hodí do nejbližšího kouta a nechá ho tam, ale pravděpodobně ne. Z jeho výstřihu jsem poznala tak známé černé linie jeho tetování a v hlavě jsem si vybavila obrázek, který jsem si tak pracně vrývala do paměti už pár let.

Pohledem jsem se vrátila zase k jeho tváři, z které ještě nezmizel úšklebek, ale v jeho očích jsem poznala radost. „Ehm… už budu muset jít. Nechám vás tu, asi si máte co říct.“ Otočila jsem se za zdrojem známého hlasu a střetla se pohledem s Jessicou. Podívala jsem se na ní vyděšeně, protože ona jediná věděla, co se mezi námi stálo a i přes to mě s ním chtěla nechat o samotě. Povzbudivě se na mě usmála a začala si sbírat věci, které jsme za dnešek koupily, bundu si v rychlosti oblékla a na hlavu si rychle nasadila čepici, protože venku nebylo zrovna dvakrát teplo. „Tak se mějte, ráda jsem tě zase viděla, Adame. Ahoj Oli.“ Řekla rychle a aniž by počkala na nějakou reakci, zmizela z kavárny. 

Potichu jsem si povzdechla a donutila se si sednou zpátky na místo, kde stála moje horká čokoláda. „Přisedneš si?“ pozvedla jsem tázavě obočí a můj pohled nasměrovala na jeho postavu, která pořád stála u stolu. Jemně přikývl a pomalu se posadil naproti mně. Rozpačitě jsem se kousla do rtu a koukla se z okna, kde začalo sněžit. Zachmuřila jsem se, i když jsem tak zbožňovala sníh a nervózně si prohrábla vlasy.

„Jsi ze mě nervózní?“ zeptal se mě pobaveně Adam sedící naproti mně, pozorujíc mé rozpaky.

„Ehm… ne. Já jenom, že začalo sněžit a nevzala jsem si deštník, ani čepisi.“ Zamumlala jsem a svůj pohled stočila k hrníčku horké čokolády.

„Můžu tě hodit domů. Mám tu auto.“ Nabídl se mi a já začala uvažovat, jestli to mám vážně vzít. Když pojedu s ním, ne jen, že nebudu úplně promočená a promrzlá na kost, ale bude taky menší pravděpodobnost, že nějak onemocním na vánoce. „Pamatuješ si doufám, že se známe od prváku a já o tobě vím první poslední?“

Jemně jsem se pousmála nad tím, jak dokáže vycítit moje emoce i to, jak se v určitou chvíli zachovám. „Chyběl jsi mi.“ Zašeptala jsem sotva slyšitelně a doufala, že to slyšel, protože jsem to nechtěla říkat znovu a hlasitěji. Celý ten rok, co jsme spolu nebyli neexistoval den, kdy jsem si na něj nevzpomněla. A že jsem se snažila hodně zapomenout.

Adam nic neříkal, koukla jsem se na něj a všimla si, že na mě upřeně zírá. Byla jsem si jistá, že si myslí, že se přeslechl, protože přesně takhle se taky tvářil. Nevěřícně. A jeho následující slova mi to potvrdila. „Slyšel jsem dobře?“ zašeptal a já se mu opět zahleděla do smaragdových očí.

„Podle toho co jsi slyšel. Já už to nezopakuju.“ Sklopila jsem pohled. Nechtěla jsem to zopakovat, protože jsem se styděla přiznat, že mi chyběl i přes fakt, že jsem ho opustila já.

„Taky mi chybíš.“ Řekl to asi stejně potichu, jako já předtím, což dokazovalo, že moje přiznání slyšel.

Tak první kapitola malého 'vánočního' příběhu je tady a já doufám, že se vám líbí a počkáte si na další :) Na obrázku bude Olivia (Accola Candice), tu jsem vybrala kvůli upířím deníkům, kde tak zbožňovala organizace a Vánoce a Olivia bude to tomhle směru hodně podobná právě Caroline Forbes z TVD :) Tak to bude asi všechno k této kapitole a přeji vám krásné Vánoce :)