Memories [CZ]

Chapter 9

Vypadal tak dokonale soustředěně, když mi zachycoval vlasy zpátky za ucho. A pravděpodobně taky díky tomu, jsem položila otázku, kterou jsem položila. „Ne.“ Zašeptal a koukal mi do očí. „Nezasloužím si tvoje odpuštění.“ Řekl možná ještě tišeji, než před chvíli záporné slovíčko.

„Ale já nevím, jestli to bez tebe zvládnu další hodinu, natož pak zbytek života.“ Říkala jsem pravdu, ale ne tak docela. Nevěděla jsem, jestli bez něj zvládnu následujících pět minut. Chyběly mi jeho doteky i jeho hlas. Oboje jsem zbožňovala a on mi právě teď nechce dovolit, být s ním. „Chci ti odpustit.“ Sice jsem to řekla rozhodně, ale stejně, jako on, jsem šeptala.

Adam mi koukal do očí a po chvíli si opřel čelo o to moje. Na zlomek vteřiny, jsem si dovolila zavřít oči a užívat si jeho dech na mé tváři. „Porušil jsem slib. Pamatuješ si na ten den, když jsme byli u mé babičky? Tam na tom kopci u stromu, jsem ti něco slíbil a porušil to,“ šeptal mi a já si na ten den moc dobře vzpomínala, protože jsem to samé slíbila i já jemu a porušila to.

*Flashback*

 

„Co blázníš, Adame? Kam mě to vedeš?“ zasmála jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Adam mě držel za ruku a vedl mě neznámo kam. Aby toho nebylo málo, na očích jsem měla šátek, přes který, i kdybych chtěla, jsem nic neviděla.

„Neboj, už tam budeme,“ cítila jsem, jak mi jemně stiskl ruku a pohladil palcem po hřbetě ruky. Pro sebe jsem se usmála nad tím, jaký dokáže být něžný, i když si neustále hraje na arogantního drsňáka.

„Už jsem tě odhalila, Adame,“ oznámila jsem mu a on se jenom zasmál.

„Vážně? A kam tě teda vedu?“ zeptal se mě se zvědavostí v hlase.

„Ne takhle, ale odhalila jsem tvojí povahu,“ spokojeně jsem se usmála a dál šla podle jeho opatrného vedení ruky.

„A jakou mám povahu?“

„Hodnou, něžnou, vášnivou,“ při poslední jeho vlastnosti jsem si skousla ret a jemně se usmála, „jsi vtipný, ironický, ale ne arogantní na to si vždycky jenom hraješ. Vidím to na tobě, někdy bys chtěl na něco odpovědět jinak, ale stejně vždycky odpovíš nějak povrchně, arogantně a namyšleně, ale já vím, že takový nejsi. Nikdy si nebyl. Znám tě dva roky a nezažila jsem, že bys byl namyšlený nebo něco podobného. Ale zase nejsi tak milý, jak ti říkám, někdy jsi pěknej hajzl.“ Ani jsem si neuvědomila, že stojíme, dokud mě Adam nepolíbil.

A o tomhle jsem přesně mluvila. Vášnivý, něžný a romantický. Držel mě pevně kolem pasu a jemně mě hladil po zádech. Zapletla jsem mu ruku do vlasů a druhou pohladila jeho tvář. Milovala jsem tyhle chvíle, kdy mě dokázal překvapit, i když jich moc nebylo. Byl tak lehce prokouknutelný, až jsem se nad tím musela pousmát.

Odtáhl se a opatrně mě pohladil po tváři. „Můj pěknej hajzl,“ zašeptala jsem, což ho donutilo a zasmát a dát mi pusu na čelo. „Už jsme tady?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Jo,“ odpověděl mi pohotově a sundal mi tmavě fialový sametový šátek z očí. Chvíli jsem rozmrkávala jasné sluneční světlo, které mi zářilo do očí. Když jsem se podívala kolem sebe, uvědomila jsem si, že jsme na vysokém kopci, kde kolem něj byly pole až na příjezdovou cestu pod kopcem, kterou jsme přišli, a zaručeně vedla zpět do města k Adamově babičce. Podívala jsem se kolem sebe a všimla jsem si, že za námi se tyčil vysoký strom a mohutnými větvemi. Pousmála jsem se na jeho mohutnou korunu s jasně zelenými lístky a mě neznámými květy. „Krása, že?“ zeptal se mě těsně u ucha Adam.

Němě jsem přikývla a užívala si výhledu na větřík, který si pohrával s lístky vyrůstajících z větviček. Uvědomila jsem si, že i mírný větřík se dostal níž k ním a jemně mi čechral vlasy. Podívala jsem se na Adama, který mě se zaujetím pozoroval a usmála jsem se na něj. „Jak dlouho to tu znáš?“ zeptala jsem se a otočila se čelem k němu, abych mu viděla do tváře, a nemusela mít otočenou hlavu.

„Od dětství. Když jsem byl malý, chodil jsem tady a sledoval asi patnáctileté páry, jak vyrývají do toho stromu srdíčka s našimi jmény. Tehdy jsem to nechápal, ale teď mám sto chutí, udělat to taky,“ lstivě se usmál a chytil mě za ruku, načež mě začal táhnout ke kmenu stromu. „Umíš lézt po stromech, že?“

„Proč bych to neměla umět?“ zasmála jsem se a vyhoupla jednu nohu na nízkou větev a následně se vyhoupla nahoru. Podívala jsem se z vrchu na Adama a usmála se. Následně jsem se podívala nahoru a zase začala pokládat nohu na nejvíce přístupnou větev, abych se potom mohla vyhoupnou nahoru a pokračovat tak, kde drsný kmen stromu nebyl poškozený srdíčky s iniciály zamilovaných páru.

Konečně jsem našla nějaké místo a sedla si na větev blízko kmenu a čekala na Adama, který mi byl v patách. Sedl si na větev vedle té mé a vytáhl stříbrnou věcičku z kapsy džínů. Sledovala jsem každý jeho pohyb ruky s nožíkem v ruce, která tvořila naše počáteční písmeno ve jméně a následně se ocitla v jednom velkém srdíčku. Celou dobu jsem se jemně usmívala, a když to dokončil, podíval se na mě a taktéž se usmál, což mě donutilo svůj úsměv rozšířit. „Liv?“ zeptal se mě už s vážnou tváři a já se na něj očekávaně podívala. „Nevím, co jsi to se mnou udělala, ale jsi první holka, ke které mám takové pouto. Nikdy jsem k nikomu nic takového necítil, nikdy, Liv. Jsi jediná a já nevím, jestli to vydržíme do konce střední, nebo do konce života. Ale slibuju ti, že se budu snažit, budu se snažit s tebou být na vždycky a nikdy ti neublížím, ano? Nikdy, Liv, nedovol mi to,“ poslední části jeho doznání šeptal a já se na něj jenom slabě usmála a byla jsem si jistá, že mám oči zalité slzami.

Natáhla jsem se k němu a pohladila ho po tváři a následně jemně otřela své rty o ty jeho. Když jsem se po chvíli od něj odtáhla, opřela jsem si čelo o to jeho a zavřela oči. „Nevím, proč se s tebou cítím úplně stejně, vlastně je mi to úplně jedno, chci se tahle cítit pořád, tyhle chvíle chci prožívat pořád dokola. Zbožňuju ty chvíle, kdy jsi tak otevřený a citlivý. Vlastně na tobě zbožňuju úplně všechny tvé stránky, ať jsi jakýkoliv. Jenom chci být pořád s tebou. Když spolu nejsme jenom jeden den, cítím se tak prázdně, jako bych nežila, jenom přežívala. Někdy z toho mám dokonce i strach, mám strach, že někdy zmizíš a já už tě neuvidím, že tě nikdy nepohladím ani nepolíbím. Slib mi, že mě nikdy neopustíš, prosím.“celou dobu jsem měla zavřené oči a šeptala slovo po slově.

„Slíbím ti úplně všechno, jenom ty mi slib to samé. Nedokážu si bez tebe představit svůj život, nevím, co bych dělal, kdybys kvůli mojí blbosti odešla.“

„Nikdy tě neopustím, Adame, slibuju,“ zašeptala jsem už s otevřenýma očima.

 

*End Flashback*

 

„Já to porušila taky, Adame.“