Memories [CZ]

Chapter 11

OLIVIA'S POV

„Jestli máš i čokoládovou polevu a jahody?" zopakovala jsem mu svojí otázku. Milovala jsem jahody od mala a s čokoládou to nemělo chybu a upřímně mi bylo jedno, s čím jsem to měla, hlavně že jsem to měla.

„Jo mám, ale zamražené a poleva je ve skříňce dole," ukázal pohotově na skříňku vpravo.

„Dobře," uculila jsem se na něj a rozešla se k místu, kde ukazoval a polevu úspěšně našla a položila spokojeně na linku k zamraženým jahodám, které vytáhl mezitím Adam z mrazáku. „Jo a Adame?" zamumlala jsem rozpačitě k němu a snažila se roztomile usmívat. Adam se na mě nechápavě podíval a vyčkával na moje další slova. „No... já bych se ráda vyvarovala minulosti... no víš... no, jak končilo naše společné vaření. No tak... nechceš si sednout?" pečlivě jsem zdůraznila slovo ‚společné', jelikož když jsme vařili každý sám, bylo to výborné, ale když jsme vařili spolu, byla to hotová katastrofa.

„Jasně, ale nemůžeš zapřít, že některé naše společné vaření nebylo více než úžasné," mrkl na mě a vyskočil na linku. Správně, Adame, to nemůžu...

*Flashback*

„Uděláme se domácí muffiny!" vykřikla jsem, když jsem zjistila, že jsme doma sami a naši se pravděpodobně z večírku nevrátí dřív než rána.

„Liv, neumíme spolu vařit," ušklíbl se nade mnou Adam a já se na něj zamračila. „Fajn, fajn, jdeme!" řekl energicky, když zpozoroval můj pohled a vyskočil z gauče, kde do teď seděl a urychleně zamířil do kuchyně.

Já jsem hopsala za ním a zároveň jsem na mobilu hledala recept na domácí muffiny. „Takže... potřebujeme k tomu... hm... vejce, olej, cukr, čokoládu, vanilkový cukr, mléko a... mouku, prášek do pečiva a... hm... rumové pralinky, ale to asi můžeme vynechat," vyjmenovávala jsem pomalu a sledovala Adama jak lítá po kuchyni a vytahuje všechny potřebné ingredience.

„A teď to jenom smícháme a je to ne?" optal se zamyšleně hledíc na suroviny před ním.

„Více méně," přitakala jsem mu.

„Co když to bude hnusné?" zeptal se mě a dál si věci na lince podezřele měřil.

„Nebude, neboj," řekla jsem ne moc přesvědčivě a vytáhla misku. „Teď bychom to měli postupně smíchat do těsta a nalít ho do formiček," pokrčila jsem rameny, jakoby nic. „To bude lehké," okomentovala jsem to a Adam přikývl. Natáhl se pro vajíčka, které byly v zadu na lince a já mezitím natáhla ruku po mouce a zmáčkla jí pravděpodobně víc, než jsem měla. Bílý oblak mouky vyletěl přímo do tváře Adamovi, který se natahoval po vajíčkách celým svým tělem.

Adam kýchnul a narovnal se. Otočil se na mě a já se musela začít smát, jelikož jeho tvář byla celá bílá a šli mu vidět jenom oči, rty a kroužky kolem nosu, které kýchnutím vytvořil. „Budu se tvářit, že to byla nehoda," sjel mě pohledem. A začal se věnovat vajíčkům, která rozbíjel do misky a skořápky házel do dřezu. Já jsem se ovšem nemohla přestat smát.

„Běž se prosím tě opláchnout," uchechtla jsem se znovu a opět sáhla po mouce, kterou jsem tentokrát nevypustila, ale opatrně jí stiskla a přemístila před sebe a nasypala do hrníčku.

Když jsem se podívala na Adama, zrovna si sundával tričko a utíral si tvář do něj. Zmateně jsem se na něj podívala a zamračila. „Stačí?" zeptal se a položil tričko na linku vedle sebe. Němě jsem přikývla a pečlivě ho skenovala pohledem od hlavy až... až k bokům, které nebyly ničím zahalené a... a bože... vypadal úžasně, dokonale, krásně a... „Liv? Slintáš," uchechtl se Adam a já protočila očima a zase se zaměřila na odsypávání mouky do misky. „Ehm... Liv? Myslím, žes tam dala už pátý hrnek mouky a nejsem si jistý jestli je to dobře," upozornil mě Adam, kterého jsem viděla periferně, jak mě pozorně sleduje a počítá množství hrnečků.

„Ehm..." Koukla jsem se do misky a opravdu tam bylo nějak moc té mouky. Přimhouřila jsem oči a následně se zamračila na Adama, který mě posměšně sledoval. „Za to můžeš ty," řekla jsem mu a hrst mouky po něm hodila. Adam se podíval na své tělo obsypané moukou a následně svůj pohled přesměroval na mě. K mému nemilému překvapení mu v očích svítili jiskřičky, které jsem moc dobře znala. Znamenaly, že má právě hravou a že rozhodně nebude hodný. V tu chvíli jsem si také uvědomila, že jsem začala potravinovou válku.

„Fajn, Liv. Tohle už nepřehlídnu," varoval mě a do ruky si vzal práškový cukr a nabral do dlaně. Dřív než jsem se stihla vzpamatovat, cukr jsem měla ve vlasech a po celém obličeji. Rozmrkala jsem prášek z očí a protřela si nos. Následně si olízla rty a ucítila v ústech sladkou příchuť. Když jsem se podívala na Adama, v jeho očích už nebylo jenom to, co jsem viděla před tím, ale i něco jiného a mě bylo hned jasné co. Jedním krokem překonal naši vzdálenost a dalším krokem, který jsme udělali společně, mě jemně přitiskl zády na kuchyňskou linku.

Adam mi ještě chvíli koukal do očí, po chvíli si olízl rty a něžně se dotkl těch mých. Začínalo to nevinně a pomalu to končilo mým vysvlečeným tričkem, což jsem mu ale zatrhla v moment, kdy jsem mu jeho neposedné ruce vzala a položila si je zpátky na záda. Sice tam nezůstali dlouho, ale alespoň jsem si byla jistá, že neskončíme nazí válející se v mouce a cukru, což bylo mimochodem i po tak krátké bitvě po celé podlaze kuchyně. Jeho ruce se ocitly v mých vlasech a opatrně mě za ně zatahaly, což způsobilo mé zaklonění hlavy a jeho narovnání. „Jsi sladká," zamumlal mi do rtů, ale nepřestával mě líbat.

„Já vím," zašeptala jsem, když se začal z mých rtů přemisťovat přes hranu čelisti na krk, kde byl cukr taky. Vlastně jsem měla celý obličej, krk i dekolt od cukru a řekla bych, že Adam to velmi rád napraví a cukru mě s radostí zbaví.

„Bože, jak já tohle miluju," zašeptal mi do pokožky dřív, než jí jemně stiskl mezi zuby a tím si vysloužil můj tichý vzdych.Nevěděla jsem přesně, k čemu patřil jeho komentář, jestli k cukru po mém těle, nebo stonu, který jsem vydala hned po jeho větě.

„Měli bychom dodělat ty muffiny," zašeptala jsem, ale upřímně, moc se mi do toho nechtělo, když vím, co se mnou právě teď Adam dělá.

„Mhm... měli," zašeptal taky, ale nepřestával mi zasypávat hrudník polibky. Pročísla jsem mu vlasy rukou a on spokojeně zamručel, což mě povzbudilo v tom, že to mám zopakovat.

„Adame?" zašeptala jsem a on ke mně zvedl pohled, když jsem nic neříkala a pohled mu jenom vracela, přestal mě líbat a zvedl hlavu. Trochu jsem ho od sebe odtlačila, ale když chtěl ode mě odstoupit, zachytila jsem ho, aby nemohl odejít dál. Zmateně na mě koukal a už pootevíral rty, že něco řekne, ale já mu přiložila dva prsty od mouky ke rtům, kde se mu vytvořily obtisky mých prstů, ale Adam mlčel. Sjela jsem pohledem k jeho hrudi, kde měl stále k mému překvapení neponičený povrch mouky a ukazováčkem jsem mu tam začala psát jedno písmenko po druhém. Když jsem skončila, podívala jsem se do očí Adamovi, který nesledoval to, co jsem psala s prstem, ale sledoval mě. Pousmála jsem se na něj a Adam se podíval na svou hruď, kde měl jednoduše napsané ‚I love you', přičemž prostřední slovíčko, bylo nahrazené srdíčkem.

Tu samou větu jsem mu naznačila ústy, když se na mě podíval, dokonale se na mě usmál a dřív, než mě políbil mi do rtů, zašeptal: „Já tebe miluju víc," a poté mě opět něžně a jemně políbil.

*End Flashback*

Za necelou půl hodinu jsem s Adamem seděla u stolu a jedli jsme lívance s čokoládou a jahodami. Adam mě celou dobu, co jsem vařila, pečlivě sledoval, jakoby mě nikdy neviděl vařit, což byla lež. Pokaždé na mou otázku ‚co se děje?' odpověděl stejně: „Nic, jenom si užívám ten pohled."

Ahoj, poooo hodně dlouhé době přidávám další krátkou část a mám v plánu příběh Memories co nejrychleji ukončit, takže můžete čekat celkem smršť kapitol, ovšem to zaleží na tom, jak se mi bude chtít, jaké budu mít nápady a podle času. Každopádně mi můžete psát nějaké navrhy na vzpomínky mezi Liv a Adamem :)