Memories [CZ]

Chapter 6

ADAM’S POV

Nevěděl jsem, jak jí na to odpovědět. Naprosto mě ohromil smutek v jejím hlase, myslela jsem si, že když by o tomhle mluvila za rok, nebude její hlas znít stejně, jako tehdy, ale zmýlil jsem se. Byl úplně stejně zlomený a plný vzteku a bolesti, jako tehdy. A přesně tohle mě v tuhle chvíli ničilo nejvíce. Že se přes to nedokázala přenést ani přes rok, že se nepokusila zapomenout. Že na mě a lásku ke mně nezapomněla. „Já…“ neznal jsem odpověď, na tuhle otázku. „Tuhle otázku jsem si pokládal každý den, od doby co jsi odešla. Nedokázal jsem si na to odpovědět. Nikdy, neznám odpověď, jenom… Liv… tak strašně moc se za to nenávidím, tak strašně moc.“ Zašeptal jsem a cítil jsem, jak se mi zamlžil zrak. Rychle jsem rozmrkával slzy a prudce se zvedl. Když jsem přešel k oknu, za kterým začalo nanovo sněžit, pocítil jsem chlad i přes sklo přede mou. „Ani netušíš, jak toho lituju. Já… Ona… Přesvědčovala mě snad celou noc, když jsem byl s klukama v baru.“

*Flashback*

 

„Co oči nevidí, srdce nebolí.“ Zamrkala hustými řasy a přejela mi svůdně prstem po hrudi. „No tak, Adame, Olivia se to nemusí nikdy dozvědět a ty to moc dobře víš.“ Kousla se do spodního rtu a křivě se usmála.

V tomhle stavu mi to přišlo nehorázně sexy, i když jsem moc dobře věděl, že Amandy bych se za střízliva nikdy nedotkl, natož na ní vůbec promluvil. „A ty moc dobře víš, že jí tohle nemůžu udělat.“ Zamumlal jsem opilým hlasem a projel si vlasy rukou.

„Ale Adame, vždyť víš, že se to nedozví.“ Zacukrovala a já nad tím začal opravdu uvažovat. Dneska je Liv u Jess a vrátí se až zítra odpoledne, protože si chtějí pokecat a zajít do města. Kdybych Amandu vyhodil dřív, než by se stihla Liv vrátit, nezjistila by to a já bych si mohl užít. Pro sebe jsem se pousmál a následně ušklíbl, protože Amanda se začala jezdit prsty po krku, přičemž se kousala do rtu.

„Fajn.“ Zamumlal jsem a horkotěžko vstal z barové židle. Kluci už dávno poodcházeli a nechali mě tady s ní. Černovláska se na mě pověsila a já už s tak mizernou chůzi odcházel z baru a stopoval taxi.

 

Probudilo mě třísknutí dveří. Prudce jsem otevřel oči, což se hned na to ukázalo, jako obrovská chyba. Zase jsem je zavřel, abych uklidnil mou bolest hlavy. Protřel jsem si spánky a následně se rozletěly i dveře ložnice. Opět jsem otevřel oči, ale už pomaleji. Kouknul jsem ke dveřím a uviděl Liv, která zalapala po dechu a dala si ruku před pusu. Zamračil jsem se a nechápavě na ní kouknul. „Co… Co… Adame?“ zašeptala, možná spíš zaskřehotala a já na ní dál zmateně zíral.

 „Co?“ porozhlédnul jsem se po ložnici a pak jsem spatřil nahou černovlásku vedle sebe. „Sakra.“ Vyhrkl jsem a prudce se postavil i přes bolest hlavy. Načež jsem uslyšel další vzlyk, nesoucí se od dveří ložnice. Opět jsem se podíval tím směrem a spatřil Olivii, které kapaly po tvářích slzy. „Liv… To… To není tak, jak to vypadá.“

Ironicky se uchechtla, ale z očí jí slzy nepřestaly téct. „Aha. Ono to není tak, jak to vypadá… Takže se pletu, že když jsi nahej s nějakou nahou courou v posteli, že jsi mě nepodvedl? Nebo jste si vykládaly pohádku?“ vztekle si utřela slzu a já si rychle natáhl boxerky, které jsem našel na zemi vedle postele.

„Ehm-“

„Nic neříkej, je mi jasně, že ta druhá možnost to určitě nebyla.“ Přerušila mě a na konci věty se jí vydral neposlušný vzlyk z pevně sevřených rtů.