Memories [CZ]

Chapter 7

OLIVIA’S POV

„To bylo asi tvoje.“ Řekl Adam, a když jsem se na něj odvážila podívat, koukal se na displej svého mobilu. Nepatrně jsem přikývla a následně odemknula svůj mobil, jelikož na liště mi blikala malá obálka oznamující zprávu.

Po přečtení zprávy jsem zavrtěla hlavou a koukla na Adama, který na mě zvědavě koukal. „Můžu tady zůstat?“ zeptala jsem se nadějně a uchechtla jsem se.

„Jasně, proč?“ zeptal se mě opět nechápavě a přivřel oči, které mu momentálně směřovaly na můj mobil, který jsem držela v ruce.

„Pamatuješ si Emetta? Kluka, který chodil o rok výš na-“

„Jo, no jo vlastně. Dneska jsem se s ním měl sejít v té kavárně.“ Zamyšleně se zamračil a kouknul na mobil. „Musím mu zavolat a omluvit se.“

Pozvedla jsem obočí, nad jeho pomalým myšlením a tiše, aby to neslyšel, jsem si povzdechla. „Nemusíš, určitě mu nevadí, že ses s ním nesešel.“ Sedla jsem si na pohovku a do rukou vzala opět čaj, který už nebyl tak horký, ale stále vysílal teplo.

„Jak to myslíš?“ zeptal se mě (opět) nechápavě a já si (opět) tiše povzdechla.

„Proboha Adame, kdes nechal mozek? Je u Jess a mě doma a pravděpodobně tam zůstane přes noc.“ Protočila jsem oči, když jsem mu vyhrkla celou vysvětlovací větu. „Už chápeš?“ Pozvedla jsem tázavě obočí a upřela pohled na jeho tvář, kterou zdobil úšklebek.

„Aha.“ Se zasněným pohledem si sedl vedle mě a nepřítomně koukal před sebe.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se po chvíli, kterou jsem naplnila prohlížením jeho profilu a ostře řezaných rysů.

„Z nějakého důvodu jsem si vzpomněl na den, kdy jsem se ti vkradl do pokoje oknem.“ Pousmál se pro sebe a mě se ten den, nebo spíš noc, vybavil najednou taky.

*Flashback*

 

Ležela jsem v posteli a zírala na svůj nově vymalovaný strop, který osvětlovala jenom lampa z ulice, jejíž světlo sem pronikalo oknem. Nemohla jsem přestat myslet na Adama a na ten polibek v rybníku uprostřed lesa. Dneska mi celý den nezavolal ani nenapsal. A do školy se taky neuráčil přijít. Vrtalo mi hlavou, jestli jsem něco udělala špatně, jestli se mi teď bude vyhýbat, jako čert kříži. Nevěděla jsem, vážně ani netušila, kde se stala chyba.

Mé tělo si vyžadovalo odpočinek po náročném dni, ale mou mysl zaměstnával pouze Adam, který se mi začal vyhýbat. V hlavě jsem měla samé otázky, jenom ne žádnou odpověď. Nevěděla jsem…

Můj tok myšlenek zastavila má oblíbená písnička, která byla nastavená, jako vyzváněcí tón mého mobilu. Prudce jsem se posadila a kouknula se na telefon na mém nočním stolku. ‚Adam‘. To oznamoval svítící displej na mém mobilu. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem jenom vytrhla mobil z nabíječky a s přejetím po displeji si ho přiložila k uchu. „Ano?“ můj hlas zněl neúmyslně unaveně a já netušila, jak to, když jsem ještě nezamhouřila oka.

„Tady Adam,“ řekl, jako bych to netušila, „promiň, jestli jsem tě vzbudil.“ Řekl omluvným tónem a já mu v tu chvíli odpustila i to, co neudělal.

„Ne dobrý, nespala jsem, jenom… no to je jedno.“ Nervózně jsem si kousala ret a pohrávala s pramínkem vlasů, který se mi uvolnil z culíku. „Em… co potřebuješ?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.