Memories [CZ]

Chapter 2

ADAM'S POV

Neexistoval jediný den, v celém tom roce, kdy jsem nelitoval toho, jak jsem jí ublížil. Když jsem toužil po tom jí mít u sebe, toužil vidět její úsměv, nebo jenom její oči, které zářili štěstím. Chtěl jsem si jí pamatovat šťastnou a ne zklamanou a zlomenou. Věděl jsem, jak moc jsem jí ublížil a to na tom bylo to nejhorší. Já to věděl a nebyla chvíle, kdy jsem si za to nechtěl rozbít hubu.

Ani za ten rok jsem nepochopil, jak jsem jí to mohl udělat. Možná za to mohl ten alkohol v těle anebo to byla jenom moje hloupost. A já se přesně za to nenáviděl už jeden celý rok. Za tohle se budu nenávidět do konce svého života. Pohled do jejích očí, z kterých tekly slzy smutku, zklamaní, bolesti a vzteku... Nikdy nedokážu vyhnat ten obrázek z paměti. Schválně jsem si ho zapamatoval a schválně jsem si ho připomínal každý den. Zasloužil jsem si trpět za to, že jsem jí tak bezohledně ublížil. Ona si nezasloužila takovou bolest.

Hned jak si uvědomila, co jsem udělal začala házet svoje věci do tašky. Snažil jsem se jí zastavit, ale nešlo to a já se jí ani nedivil. Sbalila si svoje věci a odešla z mého bytu navždy. Jediné, co mi po ní zbylo, byla košile, kterou měla na sobě a já jí nedokázal vyprat, protože mi stále připomínala její vůni. Připomínala mi, že jsem udělal tu největší blbost a navždycky o ni přišel. „Jak se má Avelin?" koukla na mě sytě šedýma očima, které jsem tak zbožňoval. Byly tak tajemné a přitom se dokázaly otevřít jenom mě. Nikomu jinému neprozradila své pravé já, kromě mě. Já byl jediný, kdo jí znal takovou, jaká skutečně byla.

„Má se dobře." Odpověděl jsem na její otázku, ohledně mé mladší sestry, která stále bydlí s rodiči. Vzpomínka na ní mi vykouzlila úsměv a další vzpomínka, jak si Olivia s ní rozuměla, mi úsměv ještě prohloubila.

„A ty? Jak se máš ty?" Optala se po chvíli ticha, kdy mě jen mlčky pozorovala, a vsadil bych se, že jí v očích zajiskřil plamínek, který dával najevo, že se jí líbí to, na co se zrovna dívala. A v tu chvíli jsem to byl pravděpodobně já.

„Nikdy to nebylo lepší." Řekl jsem svou typickou odpověď na tuhle otázku, která mi byla položena. Sice to nebyla pravda, ale účel splnila. Olivia se zasmála a já se musel taky nepatrně usmát, protože jsem jí viděl poprvé za tenhle rok a ona se smála. Další vzpomínka mi projela myslí jako nůž a já v tu chvíli zalitoval, že se jí nemůžu dotknout, protože by mi pravděpodobně utekla.

*Flashback*

Probudil jsem se do sobotního zimního rána v posteli, ve které jsem ležel sám. Zamračil jsem se, protože jsem si byl jistý, že když jsem usínal, sám jsem tu nebyl. Unaveně jsem se posadil a porozhlédl se po pokoji. Její džíny, tričko i spodní prádlo, bylo stále tam, kde jsem ho ještě včera večer odhodil, avšak mé tričko nebylo na svém místě. Opět jsem se zamračil a následně ušklíbl nad faktem, že si ho oblékla. Pomalu jsem vstal a oblékl si šedé tepláky, které jsem si předtím vytáhl ze skříně.

Stále ospale jsem vyšel ze své ložnice a zamířil do kuchyně na druhé straně bytu. Nepletl jsem se. Olivia s blonďatými rozcuchanými vlasy stála u linky v mém tričku a krájela zeleninu, kterou následně dala na talíř k omeletě. Ušklíbl jsem se nad tím, že pokaždé, když dělala snídani, udělala omeletu se zeleninou. „Jak dlouho tam budeš stát a prohlížet si mě?" promluvila najednou, aniž by se otočila. Nepřekvapilo mě, že ví, že tam stojím. Vždycky to věděla. A já jí jen málokdy dokázal překvapit, což mi nehorázně vadilo.

„Dobré ráno, lásko." Řekl jsem jí a ignoroval otázku, kterou položila s ironickým podtónem a která mě navíc měla podráždit. „Páni, omeleta. Jak nečekané." Oplatil jsem jí ironicky s úšklebkem a políbil na krk, jelikož jsem věděl, že jedině tohle jí dokáže obměkčit. Měl jsem v plánu se po polibku na krk odtáhnout, ale plán se změnil. Paže jsem jí obmotal kolem těla a přitiskl na svou nahou hruď. Obličej jsem jí zabořil do rozcuchaných vlasů a nadechl se její vůně. „Vždycky tak krásně voníš." Zamumlal jsem jí do vlasů a následně i políbil na to samé místo.