Maybe it's not just a phase

SNY A NOCI BEZ NICH

*Sen*
     „Jo! Chybělas mi!” volá Viv a běží ke mně, aby mě mohla obejmout.
„Ty mně taky” řeknu a sevřu ji v objetí pevněji. Vážně mi chyběla. Stojíme tam a objímáme se celou věčnost. Když se od sebe trochu vzdálíme, stojíme k sobě směrem obličeji. Ačkoli jsme vážně blízko, přitáhne se ještě trochu blíž. Pomalu. Dívá se mi na rty, na chvilku se zastaví a podívá se mi do očí. Dýchat je pro mě problém. Tázavě se na mě podívá. Pomalu kývnu hlavou na souhlas. Pak spojí naše rty v polibek. Zavřu oči. Chvíli se líbáme jemně a nevinně, pak ale zapojí jazyk. Rukama mi vjede do vlasů a začne si s nimi hrát. Já přitáhnu její tělo blíž k mému a objímám ho. Jezdím jí jemně rukama po zádech a bocích. Pak se o mě opře celou váhou, což neustojím. Padáme dozadu, ale to nás nezastaví v líbání. Jakmile ale dopadneme na zem, všechno se rozplyne.
*Konec snu*

     Probudím se trhnutím. Lapám po dechu a jsem trochu zpocená. V hlavě se mi znovu přehraje celý sen.
„Uuughhh!” zamručím a hlavu švihnu obličejem na polštář. Chvíli tak ležím, snažím se přesvědčit, že sny jsou jen sny, ale je to těžké, protože se zdá, že mi moje podvědomí dělá naschvály. Rukou v pěsti bouchnu o matraci. Je to k zbláznění. Nejradši bych se šla někam zakopat, pomyslím si.
Hodiny na protější zdi jsou ozářeny měsíčním světlem. Je půl čtvrté ráno. Snažím se znovu spát.

Probudí mě zvonící budík. Středa, čtvrtek, pátek. A v pátek už jen vezmu vysvědčení. To jsou moje první myšlenky. Už aby to bylo.

Adam udělal kafe do skleněné konvice. Už je sice trochu studené, ale to nevadí. Podívám se z okna. Sedí na terase, v jedné ruce má cigaretu a vedle sebe hrníček. Usměju se. Už dlouho jsme spolu nesnídali.

V obýváku vezmu deku a vydám se za Adamem. Jakmile za sebou zavřu vchodové dveře, trhne s sebou a vylekaně se na mě otočí. Asi jsem ho vyrušila z přemýšlení. Kráčím směrem k němu. Sednu si vedle něj a přitáhnu nám přes záda deku. Z kapsy vytáhne krabičku od cigaret a mým směrem jí párkrát zatřese. Jednu vytáhnu a vezmu si od něj zapalovač.
Chvíli spolu potichu kouříme.
„Tak co Jo, jaký budou vlastně známky?” zeptá se po chvíli a potáhne z cigarety.
„Ale dobrý. Akorát z chemie dostanu možná čtyřku, ještě to není jisté, ale jinak nejhůř trojky.”
„Tak to je dobrý. Ve třeťáku jsem já málem propadl z matiky. A čtyřek jsem taky pár měl.” Potichu kouříme a pijeme kafe. Pak se ale Adam podívá na staré hodinky. „Už musím jít.” s těmi slovy se zvedne. Jestliže jde až teď do práce, tak já mám ještě dost času, pomyslím si.

Hlavou se mi honí ten sen. Pořád se přesvědčuji, že jsem asi jenom nervózní z příchodu dávných přátel. Zítra se mi možná bude zdát o Curtovi, pomyslím si a trochu se tím uklidním.

     Cestou do školy nepotkám nikoho. Nejspíš proto, že jdu oklikou kolem staré zavřené silnice. Je to asi o kilometr delší, ale mám čas a ráno je osvěžující. Všude je ticho.

Ve škole znovu maluji. Adama, s hnědými kudrnatými vlasy a peircingem v nose a uchu, maluji s doutnající cigaretou v ústech. Potom maluji konečně Viv. Bílé vlasy má po ramena, v uších má náušnice vlastní výroby (žiletky přidělené k náušnicím). Má elegantní černé horní linky a růžový nos a tváře (zvýrazněné tvářenkou). Na krku má náhrdelník s černou kulkou a oblečená je v tmavě modrých, roztrhaných džínách a černé mikině. V pokoji si to vystavím, pomyslím si.

     Když odcházím ze školy, je vedro k zalknutí. Slunce září vysoko na obloze a nejspíš je mu k smíchu, jak se všichni potí a horkem se jim špatně dýchá. Proč nemůže alespoň pršet?

Doma si lehnu na postel. Chvíli ležím, dlouze mrkám únavou a cítím, jak se mi uvolňuje každý sval v těle. Po chvíli mě únava dočista přemůže. Před tím jen doufám, že nebudu mít podobný sen.

-----------

     Zvoní budík. Chvíli sedím na posteli, než ho vypnu. To jsem vážně právě prospala 11 hodin? Adam zřejmě ještě spí, protože včera měl noční. Pracuje jako barman v tříhvězdičkovém baru v té nejlepší části města. Tu práci mu dohodil táta, takže se vážně snaží, aby mu dokázal, že si to zasloužil. Já mezitím vstanu a dojdu do kuchyně. Uvařím si kafe a z lednice vytáhnu ovocný jogurt. Už jen čtvrtek a pátek, pomyslím si. S úlevou si uvědomím, že dnešní noc byla bezesná. Takže ten předchozí sen rozhodně nic neznamenal, pomyslím si. Jedna malá část mě je ale zklamaná. Jakoby mi někdo právě vzal naději o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Když dosnídám, jdu se připravit do školy. Všechno je v pořádku, nudné, tak jak to má být. To už ale za chvilku skončí, protože všichni přijedou! Honí se mi hlavou. Všechno se zdá být na dosah ruky.

     Ve škole je dnes rušno. Všichni mluví o nějaké holce, která včera spáchala sebevraždu. To se rozšířilo celkem rychle, pomyslím si. Přesné okolnosti nikdo nezná, ví se ale, že ji našla nějaká její kamarádka.
„Můj bratranec říkal, že jeho táta na tom případu pracuje, nechtěl mu o tom ale nic říct.” slyším říkat Jacksona. Docela mě zajímá, jak to vlastně bylo. Nikdo neuvádí přesně to důležité. Proč se vlastně zabila? Zajímá mě, jestli jsou její rodiče v pořádku. Nebo spíš jestli se tak nějak drží. A co ta kamarádka? Jak to asi nese ona? Možná si vyčítá, že kdyby přišla o chviličku dříve, mohla by být ještě naživu. Snažím se nemyslet na to. Sama bych asi nezvládla nic takového, jako vzít si život.

Zatím vše. Jestli se vám líbí způsob psaní, měli byste mrknout na můj druhý příběh- Řetízkové houpačky. Je to teda trochu více podrobné, ale jestli se vám líbí tenhle, tak bude určitě i ten druhý.
Případné chyby prosím ignorujte.