Maybe it's not just a phase

NESPLNĚNÉ PLÁNY A ŠPATNÉ ROZHODNUTÍ

     Probouzím se až kolem jedenácté a matně si vybavuji dva dnešní sny. Jeden se týkal maturity. Klasický 'neudělala jsem maturitu' sen, kde na konci skončím nešťastná. Není to poprvé, co se mi o tom zdálo. Druhý sen se točil okolo Viv. Koupali jsme se spolu sami nahé v jezeře. S tím rozdílem, že tentokrát jsme byli obě střízlivé. Tenhle sen zřejmě zavinil vlhko mých kalhotkách. Jenom nad tím faktem povzdechnu. Tak nějak si uvědomuji, že už v tom zase dost lítám. A to ještě ani nepřijela. Skoro každá část mě se nemůže dočkat, až konečně přijede. Zároveň strašně doufám, že přijede dříve, než v pondělí a že nepřijede vůbec. Pro Viv totiž nikdy asi nebudu víc než kamarádka. Zatímco ona byla mojí první holčičí romantickou představou.

     Vylézám z pokoje. Dveře do Adamova pokoje jsou lehce pootevřené. Když nakouknu, vidím ho ležet ve včerejším oblečení na posteli, jak pravidelně oddechuje. Potichu zavřu dveře a ospale se belhám do kuchyně. Uvařím si kafe. Jen z rána se dá poznat, že dnes bude hrozné horko, stejně ale na mobilu kontroluji počasí. Až 32 stupňů. Nad tím číslem se ale pousměju. Představím si den strávený u jezera s Curtem, Rose, Nickem a později možná i s Adamem a Tylerem.

Když dosnídam chci zajít ke Curtovi, najednou ale slyším klepání na dveře. K mému překvapení je to Rose. Pozvu ji dál.
„Změnila sis číslo, takže jsem tu osobně,” říká.
„No, to asi jo no. Za ty dva roky.”
„No, dneska je dost horko ne? Říkali jsme si s Nickem, že bychom mohli jít do lesa k jezeru.”
„Myslíš k naší chlastací boudě?” zeptám se s úšklebkem.
„No.. jo, ale chlastat se asi nebude,” říká ostýchavě.
„Klidně. Na počasí jsem koukala a má být mrtě horko, takže by to bylo asi fajn.”
„Tak jo. Curt je teď u nás, takže až půjdem, tak se pro tebe stavíme.” říká. Už je na odchodu, ještě jí dám svoje nové číslo a je pryč.

Vracím se do pokoje. Je mi jasné, že nebudou chtít vyrazit dříve než po dvanácté, než si dají něco k obědu, stejně se už předběžně chystám. Oblékám si jednoduché černé plavky místo spodního prádla. Pak si ze skříně vybírám tmavě modré, lehké tílko a černé ryflové kraťasy a do šedého vaku balím vodu, solené chipsy a ručník. Pak jdu sama obědvat, protože Adam pořád ještě spí. Zajímá mě, v kolik asi včera skončil. Nebo vlastně spíš dneska. Můj oběd zahrnuje, jak už je zvykem, jen polévku z pytlíku, ale stejně nemám moc hlad. Píšu Adamovi vzkaz, kam jdu, a pak už jen čekám, kdy mi na dveře zaklepe Rose, Curt nebo Nick. Při té myšlence mě zavalí vlna radosti. Nemůžu uvěřit, že tři z mých pěti (Adama nepočítám) jediných přátel jsou teď ve stejné ulici, jako já. A že zbylí dva přijedou do dvou dnů.

     Zhruba o půl jedné slyším klepání na dveře. Vím koho čekat, stejně se ale rozzářím úsměvem, když za nimi stojí Nick.
„Připravená?” ptá se.
„Jasně,” odpovím, popadnu vak a vycházím ze dveří. Na slunci je horko. Moje bledá kůže na něj navíc není skoro vůbec zvyklá, nic ale neříkám a vydávám se s ostatními do 'chudé čtvrti'.

Když procházíme touto částí města, ztišujeme hlasy. Vlastně skoro vůbec nemluvíme. Dívám se buď před sebe nebo do země, a přesně tak si počínají i ostatní. I když se snažíme být tak nenápadní, jak jen umíme, i tak na sebe přilákáme pozornost místních. Z jejich pohledů ční jistá zášť vůči nám. Asi je to protože tu nežijeme. Jsme finančně zajištění tak dobře, že si můžeme dovolit žít v lepší části města. Tak proč sem proboha živého lezeme? Co tu chtějí děcka jako my? Všichni moji přátelé jsou na Vysoké a já se tam také chystám. I kdyby ale chtěl někdo z těchto lidí jít na Vysokou, nejspíš by si to nemohl dovolit. Možná si dokonce myslí, že se tu couráme, protože se jim tím vysmíváme. Proč bychom tu jinak dobrovolně byli? Při té myšlence je mi těžko. Nevysmívám se jim. Chtěla bych jim pomoci, ale nevím jak. Jak může (pořád ještě) sedmnáctiletá holka, která ví o životě úplný hovno, pomoct lidem, kteří bojují s chudobou?