Maybe it's not just a phase

VIVIAN LUCY CLARKOVÁ

     Probouzím se. Sluníčko svítí, tráva se zelená, otevřeným oknem slyším zpívat ptáky a v mém pokoji je zase skurvené vedro. To mě vlastně probudí. Hned jak vylezu z postele jsem už trochu zpocená. Mířím do koupelny. Svleču se z pyžama a po chvíli už na sebe spouštím vlažnou vodu. Myju si i vlasy a prostě si to ráno věnuji pro sebe. Holím se, stříhám a lakuji nehty (na černo), dokonce se chvíli i pokouším vytrhat si obočí, po dvou bolestivých škubnutí to ale vzdávám. Snažím sama sebe přesvědčit, že si prostě dneska chci připadat hezky. Sama pro sebe se dnes chci cítit jako ze salónu...

Pravda ale je, že skoro každou minutou koukám ven z okna. Vyhlížím červeno- hnědou kraksnu na čtyřech kolech. Nikdo z nás nedokázal přesně určit, co je to za značku auta, ale hned, jak si Viv udělala řidičák (bylo jí teprve šestnáct), nás v něm všude vozila. S tím, že dva vždycky museli sedět v kufru, ale nikdy jsme nejezdili nikam daleko. Pamatuji si, že často tam spolu seděli Tyler a Rose.

     Když vyjdu z koupelny, je už skoro jedenáct. Převlékám se do pohodlných, černých kraťasů a tmavě zeleného, velkého trička s logem Jack Daniels. Kraťasy vlastně pod dlouhým trikem skoro nejsou vidět, ale to mi nijak zvlášť nevadí. Udělám si rychle drdol, teď už ze skoro- suchých vlasů, vezmu si sluneční brýle a jdu do kuchyně. Uvařím kafe a jdu si sednout ven. Na schodech před domem je totiž stín.

     Je vlastně krásné ráno. Když pominu to horko, které ještě stvrzuji čerstvým kafem, tak vypadá všechno krásně. Na blankitné obloze je pár mráčků a v zelených korunách stromů zpívají ptáci. Jakýkoli jiný zvuk je samozavlažování, které se sem tam zapne. Vlastně tu sedím s chladnoucím hrnkem kávy v takovém menším transu. Vnímám jen to krásné ticho.

Vyděsí mě hlasitá rána, která zní trochu jako výstřel z pistole (to soudím na základě filmů). Rychle otočím hlavu doprava sto metrů ode mě jede ošklivé staré auto barvy, která by se dala nejlépe přirovnat k rezavé. Usoudím, že asi jen trochu bouchl motor. Ani si neuvědomím, že vstávám. Auto prudce zastaví, rychle z něj někdo vykoukne, znovu nastartuje a zaparkuje u domu o kousek dál. Pak ta osoba znovu otevře dveře, obejde auto a už se dívá přímo na mě. Rozjezdu se rychlochůzí směrem k ní. Změnila se. Má černé vlasy nad ramena a na sobě má černé kraťasy a šedé, volné tílko. Má ještě sluneční brýle a je vidět, že se usmívá. Dojdu asi pět metrů od ní. Mám ji obejmout? Placnout si? Podat ruku? Zastavím a chvíli se na sebe jen díváme. Pak úsměvně zakroutí očima, rozběhne se ke mně a obejme mě. Má ruce kolem mého krku a já kolem jejího pasu. Takhle tam stojíme snad několik minut. Nasávám vůni jejich vlasů. Voní po vanilce a je trochu cítit po cigaretách. Tahle kombinace je omamná.

     Vivian Lucy Clarková má slzy v očích, když se pouštíme.
„Tak vidím, že jsem ti taky chyběla,” řeknu.
Zasměje se, jednou rukou si osuší oči a řekne: „chceš mi pomoct vybalit?” přikývnu, a tak se rozcházíme k autu.
„Tak co škola?” zeptá se a podává mi tašku s botami.
„Dobrý. Co ty? Co Vysoká? Dost jsi změnila styl a” přeruší mě.
„Zpomal, máme čas. Všechno v pohodě, zkoušky jsem zvládla, bavila jsem se. Našla jsem si takovou 'partu pošuků', zorganizovali jsme pár menších chlastaček a tak. Líbili by se ti, jsou to vážně super lidi.” odmlčí se a přitom bere černý kufr a nese ho do domu. Já jdu za ní. „S někým jsem chodila. Zamilovala jsem se tak nějak na první pohled. Vlastně spíš do osobnosti. Aleee.. No prostě na jedné party jsme se líbali, no a prý není na holky. Spletl by si to každý- to oblečení, celkové chování a tak. Takže jsem udělala nejvíc zoufalou věc a obarvila jsem si vlasy a ostříhala je. Ale nelituju toho.”
„Jasně, fakt ti to sluší.”
„Díky. Měla jsem to ještě kratší, už to dorostlo.”