Maybe it's not just a phase

OBLEČENÍ ZNAČKY DĚVKA

     Po hodině se s Curtem vydáme k domu Rose. Nachází se na konci ulice, takže je to jenom kousek. Celou cestu mlčíme. Pořád dokola se mi odehrávají před očima okamžiky strávené s Rose a Nickem. Jak jsme šli na pouť a Tyler Nicka vyhecoval k tomu, aby šel na kolotoč. Všichni jsme věděli, že se mu z nich dělá špatně, přesto nás překvapilo, že jakmile kolotoč zastavil, Nick vyběhl a pozvracel se. Část nakonec skončila i na Tylerovi, takže asi dostal, co si zasloužil. Prostě karma. Vzpomínám si, jak mě Rose krášlila na můj první ples. Bylo mi tenkrát třináct a byla jsem strašně nervózní. Rose si mě vzala do parády a ujistila mě, že bude všechno v pořádku. A já jí věřila.

Vzpomínám si na spoustu opilých večerů, ale i na střízlivé dny, kdy jsme seděli u jezera v lese a mluvili většinou o budoucnosti.

     Klepu na vchodové dveře domu čísla 51. Za chvíli se před nimi objeví krásná dívka jménem Rose. Hned co mě uvidí, vrhne se mi kolem krku. Málem mě povalí. Smějeme se. Nějakou chvíli se objímáme, a pak se Rose pomalu vzdálí. Má slzy v očích.
„Ty kráso! Vypadáš úplně jinak Jo. Sluší ti to!” pohladí mě po vlasech. Rose byla vždycky z naší party taková ta 'mom's friend'. Zase tolik se nezměnila. Zrzavé vlasy má sice už dlouhé pod lopatky, ale jinak vypadá stejně. Má stejný styl oblékání jako před třemi lety. Oči má sice zvýrazněné už jen řasenkou, ale pořád nesnaží se maskovat její přirozené pihy na obličeji.
Vypadá vyspěle, rozumě a zároveň krásně. Usmíváme se na sebe.
„Pojďte dál! Nick přijde za chvíli. Chcete něco? Kafe?” zaplavuje nás otázkami, na které ale já a Curt jenom vrátíme hlavou.

Když se uklidní, všichni se vydáme do obývacího pokoje.
„Jak ti vlastně dopadly zkoušky?” ptám se.
„Ale dobře. Vlastně jsem je dokončila už před dvěma týdny, ale nechtělo se mi ještě odjíždět. Hodně jsme to zapíjeli.”
„To my taky, ale já jsem se sem dost těšil,” doplňuje Curt.

     Jen tak tlacháme, ale mě to připadá skvělé. Celou dobu se usmívám. Najednou mi někdo položí zezadu ruce přes oči.
„Hádej kdo!” říká. Poznám ho dřív, než stihne otázku dokončit. Ruce mi vystřelí po těch jeho a strhávají mi je z očí. Rychle si stoupám a otáčím se na něj.

Nick. Kdysi oranžově nabarvené vlasy mu už odrostly a místo nich má teď trochu delší černé afro. Postavou je mohutnější. Má svalnaté ruce, široká ramena a trup, který se zužuje směrem k pasu. Vypadá postavou jako trojúhelník. Také se vytáhl, sice byl vždy vyšší, než já, nikdy ale o tolik. Převyšuje mě možná o dvě hlavy.

     Po pár dlouhých vteřinách, kdy na sebe jen v tichosti zíráme se konečně zmohu na slova: „To na Vysoké neznáte holící strojek? Nebo nůžky?” říkám s úšklebkem (samozřejmě narážím na jeho docela dlouhé afro). Zasměje se a přitom roztáhne ruce. To je pro mě jasný signál. Nízkou pohovku vybíhám jako schody a vrhám se mu do náruče. Pevně mě obejme, ale v jeho velkých rukách si připadám zvláštně. Jakoby nade mnou měl všechnu moc. Může udělat cokoliv a já bych s tím nejspíš nemohla dělat nic. Když se po chvíli pustíme Curt i Rose se na nás dívají s dojatým úsměvem, ale já jsem ráda, že mě pustil a rozhodně se neusmívám. Nick si sedá vedle Rose, na opěradlo pohovky pokládá jednu ruku a nechá Rose přivinout se k sobě blíž.

     Povídáme si hodiny. Mluvíme o všem, co se nám během těch dvou let, co jsme se pořádně neviděli, stalo. Tedy ne úplně o všem.

     *Flashback:*
Sama kráčím po školní chodbě plné lidí. I když je teprve jaro a tudíž ještě docela zima, většina holek má zakryté minimum kůže. 'Promenádují se tu v oblečení od značky Děvka'. Já mám na sobě černé ryfle s dírou na levém koleni a mikinu stejné barvy. Rozhodně nepatřím mezi holky, co se oblékají odvážně. Snažím se na sebe neupoutat pozornost. Přes to všechno jsem ale já terčem pohledů vyjadřujících nechuť. Nechuť, pohrdání a někdy i šeptání slov jako 'děvka' svému společníkovi. Já jsem rozhodnutá je ignorovat, mojí jedinou reakcí je to, že zrychlím krok. Vím, proč se mi posmívají.

     Před dvěma dny, v sobotu, byl u jednoho kluka (Jack se jmenuje) večírek. Bylo tam vážně hodně lidí z naší školy a snad ještě více cizích lidí. Hodně holek v oblečení 'od značky Děvka'. Celý večer jsem se dost nudila, a tak jsem si prostě v jednu chvíli sedla na schody, popíjela pivo z červeného kelímku a pozorovala tyhle krásné holky s minimem oblečení, jak tancují a smějí se.

Dlouho jsem bohužel nezůstala bez povšimnutí. Zhruba o deset minut později se ke mně dobelhal ten kluk, který tuhle 'party' pořádá.
„Hej Jo, můžeme si prosím promluvit?” ptá se. Jsem zmatená už z toho, že si pamatuje moje jméno. Přemýšlím, co může chtít, ale podle tónu jeho hlasu to znělo docela naléhavě. Proč by o tom (ať je to cokoli) ale chtěl mluvit se mnou?
„Asi.. Si můžeme promluvit. Co se děje?” vysoukám ze sebe nakonec.
„Tady ne,” řekne, vstane a pomůže mi zvednout se. Najednou se ani nezdá být opilý. Kráčí jistě a ještě se mu daří táhnout mě za sebou, aniž by ho to nějak ovlivnilo. Vede mě do koupelny. Rosvěcí a zavírá za mnou dveře.

„Tak co se-” nedořeknu to, protože mě políbí. Přitlačí mě na zeď a teď už mě divoce líbá. Má alkoholem omámená mysl si nejdříve neuvědomuje, co se vlastně děje. Polibky mu neoplácím, ale také se zatím nedokážu bránit. Jsem zmatená. Zajede mi jednou rukou pod tričko a podprsenku a pohrává si s mojí bradavkou. To mě trochu probere. Snažím se ho od sebe odstrčit, ale nenechá se. Druhou rukou mi zajíždí pod kalhotky. Bráním se ze všech sil.
„Nech toho.” říkám, mezi polibky, ale nepřestává. Co nejsilněji můžu ho od sebe odstrčím. Trochu to zabere, ale za chvíli už se na mě znovu lepí. Rukou pod kalhotkami mě začíná laskat. Není to ale vůbec příjemné. Vší silou ho od sebe odstrkuji, až se mi to podaří. Využiji situace, rychle otevřu dveře a prosmyknu se jimi zpět do víru večírku. Běžím pryč a nedbám na zmatené pohledy lidí okolo. Asi adrenalin způsobuje, že moje mysl teď není vůbec otupělá. Soustředím se jen na to, abych odsud utekla.

Běžím dlouho. Zastavuji až když mám pocit, že z nedostatku kyslíku, který nabírám do plic omdlím. Vzteky brečím. Kopu do každého většího kamínku na chodníku co největší silou. Jak jsem mohla být tak hloupá? 'Chci si promluvit.' To jistě! Na to by skočila jen naprostá nána.

     Cestou domů se snažím uklidnit. Všechno bude v pohodě. Nikdo si na to za chvíli ani nevzpomene.

Ve škole o tom bohužel vědí všichni. A ještě víc než měsíc na to rozhodně nezapomenou.
     *konec flashbacku*

     Zhruba v devět hodin se loučíme. Nick ještě zůstává a Curt mě doprovází domů. Jsem unavená a trochu mimo, čehož si Curt asi všimne, protože se ptá: „Jo, děje se něco?” Mám hrozné nutkání mu to všechno říct. Ale zároveň nechci, aby to věděl. Nechci aby mě litoval, nebo prostě aby existoval další člověk, co si to bude pamatovat. Takže nakonec řeknu jen: „Nic. Jsem jen unavená.” Věnuji mu nejúspřímněnější úsměv, který teď dokážu.

Nevím proč, ale s Curtem se necítím ohrožená. Kdysi bylo moje přátelství s ním asi to nejsilnější pouto, které jsem znala. Asi i silnější, než to, které mám s Adamem nebo rodiči. Byl tu pro mě 24/7. Věřila jsem mu a on věřil mně. Možná proto se ho nebojím. S ním nemám v hlavě žádný hlas, který říká, abych byla radši na pozoru. Nemusím sama sebe přesvědčovat, že jsem v bezpečí a že by mi nic neudělal. Fakt, že o Curtovi nepochybuje ani nejmenší část mě, mě dokonale uklidní.

     Doprovodí mě až ke hlavním dveřím a popřeje mi dobrou noc. Pak sám odchází asi o padesát metrů dál.

V noci ještě chvíli přemýšlím nad dneškem. Probudila jsem znovu spoustu vzpomínek. Ještě než usínám, uvědomím si, že zítra přijede další z mých starých přátel- Tyler.

Tahle je zase trochu vážnější. Děkuji tomu jednomu člověku, který to čte xd. Ty víš, kdo jsi xdd.
Chyby se pls zase snažte ignorovat.