Maybe it's not just a phase

BISEXUÁL A POPÁLENINY

Varování: takhle část je trochu drastická.

     Když dojdu domů, tričko s logem kapely AC/DC už je dost propocené. Mířím tedy rovnou do koupelny. Dnešní oblečení rovnou hodím do pytle se špinavým prádlem a vlezu do sprchy. Zpočátku studená voda mě překvapí tolik, že s sebou trhnu, po chvíli si na ni ale zvyknu. Je to krásně osvěžující, protože dneska je vážně horko.

Obmotám si kolem těla ručník a vyjdu z koupelny. Pomalu dojdu do kuchyně. Najednou za mnou někdo zapíská.
„No teda Jo, budu muset začít hlídat kluky, protože na tebe půjdou jak mouchy na med, ještě hůř teď v létě.” Jeho hlas poznám okamžitě. Srdce mi na chvíli přestane bít. Curt. Rychle se otočím a rozběhnu se k němu tak rychle, jak jen mi to ručník dovoluje. On jen otevře náruč a stojí na místě s širokým úsměvem. Vrazím do něj a zároveň mu ruce obmotám kolem krku. On mě sevře v pevném objetí a klesne bradou na mé rameno.
„Chyběl jsi mi” řeknu.
„To ty mě přece taky”

Pak se opatrně odpojíme (tak, abych na sobě udržela ručník).
„Kdy jsi přijel? Sakra, změnil ses. Vypadá to, že už Nirvanu asi neposloucháš, co? Co Vysoká? Ještě tě nevyhodili? A...”
„Sakra zpomal Jo.” směje se Curt. „přijel jsem včera, chvilku jsem nejdřív kecal s Adamem, a pak jsem chtěl zajít za tebou, ale už jsi spala. I když bylo asi jenom sedm hodin,” věnuje mi tázavý pohled. Odpovědí je mu jen můj úšklebek.
„Teď k té změně. Nirvanu nikdy milovat nepřestanu. Je to nejvíc boží věc na tomhle skurverným světě, ale po chvíli na Vysoké jsem si připadal tak trochu hloupě, když jsem nosil... No prostě to, co jsem nosil. Jinak jsem se ale nezměnil.” Odmlčí se. „Ty ale vypadáš, že ses změnila,” řekne ustaraně.

Taky, že jsem se změnila, pomyslím si.

     *Flashback:*
Je horký letní den. Dusno a vedro k zalknutí a ve vzduchu visí taková ta malátná nálada. Když konečně nastoupím do autobusu, zaplaví mě až ledový, příjemný vzduch klimatizace. Jedu na brigádu, která je sice až desítky kilometrů za městem, ale je vážně dobře placená, takže jsem za ni ráda. Když nastoupím, není tu sice tolik lidí, přesto ale nemám místo na sezení. Za dvě zastávky se sem navalí menší dav lidí. A pak na další zastávce, další menší dav.

Na téhle zastávce se za mě protáhne muž. Držím si odstup, ale přesto nemohu nezabránit sem tam menšímu nárazu, když autobus třeba prudce zastaví. O chvíli později cítím jeho ruku na mém buku.

Zamrznu. Nevím, co mám dělat, ale musím to udělat rychle, protože muž ruku pomalu táhne dolů. Zastaví se na zadku. Zmáčkne. Něco se ve mně probudí. Tohle musí přestat. Otočím se na něj.
„Nechte toho!” zasyčím.
„Dobře,” řekne jen.

Teď už nedochází k žádnému kontaktu, pořád ale stojím před ním. Je tu moc lidí, nemůžu se moc pohybovat. Nemůžu se dostat dál z jeho přítomnosti.

O tři zastávky později se mě znovu dotkne. Tentokrát ale zespoda... Musím pryč. Teď hned.

Neohlížím se. Rychle a nemotorně se protáhnu davem lidí. Několik z nich naštvu, takže za sebou slyším naštvané brblání, ale je mi to jedno. Jen tak tak stihnu vystoupit.

Ten den jsem dala výpověď.
*Konec flashbacku*

„To se ti jenom zdá,” ujistím ho, ale cítím, jak mi úsměv zmizí z tváře.
„Určitě?”

     *Flashback:*
Přehrávám si ten okamžik neustále v hlavě. Jsem tak nasraná. Neměla jsem do něj narazit! Vlastně si za to můžu sama! Moje vina..

Myšlenky na mě křičí. Už nedokážu sedět v pokoji. Začnu přecházet sem a tam.
„Kdybych sis možná nevzala kraťasy, ale dlouhé kalhoty, nestalo by se to!” křičím na sebe z hlavy. Začnu pochodovat rychleji.
„Je to jen a jen moje vina!”
Vyjdu do kuchyně. Špatně se mi dýchá. Přecházím sem a tam, mnu si oči, ale jako bych pořád cítila jeho dotek.
„ŘÍKALA SIS O TO!”
Skoro bez mého vědomí zapnu sporák a nahřívám jednu stranu nože. Třesou se mi ruce.
„DĚVKO!”
Přiložím rozpálený nůž na vnitřním stranu levého předloktí. Okamžitě mě zaplaví nesnesitelná bolest. Křičím. Celým tělem mi projede vlna bolesti, která se zmírňuje, jak se vzdaluje od předloktí.
„DĚVKO! DĚVKO! DĚVKO!”
Nůž na kůži přimáčknu silněji. Bolí mě celé tělo. Stále křičím.

Pak jakoby kouzlem hlas utichne. Nůž nechávám na ruce ještě dlouho poté, co už dávno přestal pálit. Pak ho teprve odložím. Chvíli sbírám odvahu podívat se na to místo. Po chvíli se podívám. Místo přesně rýsuje stranu nože. Je to vypálené hluboko. Je celé červené, na některých místech i do černa a už teď se začíná trochu nafukovat.

     Ještě že jsem doma sama, pomyslím si.
*Konec flashbacku*

„Stoprocentně,” řeknu a vší silou se přinutím k úsměvu. Snad si nevšiml, toho mírného otočení levé ruky, pomyslím si.
„To jsem rád,” řekne a rozzáří se úsměvem.

     S Curtem mluvíme hodiny bez přestávek. Sice říkal, že se nezměnil, ale rozhodně to není pravda. Vzhledově se zdá vyšší, má lehké strnišrě a mnohem vysportovanější tělo. Je vlastně dost sexy. Povahově je mnohem klidnější. Pořád má co říkat, přitom ale nepůsobí upovídaně. Tomu říkám Mistr konverzace, pomyslím si.

„Na Vysoké jsem chvíli chodil s pár holkama...” odmlčí se. „Jo, měla bys něco vědět. Vědí to všichni, takže ti to taky řeknu.”
„Děje se něco?”
„Ne, jenom... Jsem bisexuál Jo. Zrovna teď chodím s jedním klukem, ale jsou to teprve dva týdny, takže jsme si řekli, že spolu prázdniny trávit nebudeme, jenom za sebou budeme jezdit. Líbil by se ti, jmenuje se Martin a taky miluje Nirvánu mimochodem. A je z Austrálie, takže se nebojí pavouků,” zasměje se.
„Jsem ráda, že si s ním šťastný,” řeknu upřímně. „A abych řekla pravdu, ve tvé 'emo phase' jsem si vlastně myslela, že jsi gej,” pokračuji se smíchem. Také se tomu směje. Jsem ráda, že se mi svěřil, pomyslím si.

     Curt odejde v devět hodin. Prý musí ještě něco zařídit. Rozloučíme se ale duchem mě neopustil. Nakazil mě svou veselou náladou, takže když jdu o zhruba tři hodiny později spát, pořád ještě se usmívám. Až teď si uvědomím, jak moc mi vlastně všichni chyběli.

Trochu zajímavější kapitola xd. Varovala jsem vás, že to bude trochu drsné.
Zase pls ignorujte případné chyby, 'cause se je vážně snažím nedělat xd.