Maybe it's not just a phase

NA PRVNÍ POHLED SLUNCE

    Čtyři dny utekly jako voda. Dělali jsme to, co vždycky: chodili se koupat do lesa, kde jsme vzpomínali na staré časy, kouřili a popíjeli jsme u někoho doma, ale jen do té fáze, kdy se už sice trochu motáme, ale nebude z toho žádná kocovina nebo vokna.

Mezi Rose a Tylerem se atmosféra moc nezměnila, možná by potřebovali více času o samotě, aby si dostatečně promluvili. Ten se jim ale za celou dobu snažím neúspěšně dopřávat jen já, takže sami spolu byli jen o hororové noci. Tyler docela často zírá. Nekontroluji je sice ani zdaleka tak často, jako Curt, ale párkrát jsem si prostě všimla. Rose nezírá, ale každým dnem vypadá více unaveně. Možná že by měla říct Nickovi o tom, co bylo, protože ten vrhá pořád podezřelé pohledy po Tylerovi. Zkrátka i když se na první pohled pořád skvěle bavíme, na ten druhý je vidět, že jsme na ledu, který se každým Tylerovým nápadným pohledem, každým Rosiným neopětovaným polibkem (nejspíš jen z únavy, která jí kreslí kruhy pod oči), nebo každým mililitrem přilitým do Nickova mělkého poháru trpělivosti, protože se mu nedostává odpovědí, ztenčuje.

     Viv si toho také všimla, když jednou ve čtvrtek zpozorovala tenhle jev v plné parádě. Tyler čumí na Rose, jako na nejkrásnější věc, co kdy viděl, Nick si toho všimne, takže jí chce chytit za ruku, ale ta jako by spala s otevřenýma očima, nezareagovala dost rychle, a než si stihla uvědomit, že se Nick pokouší proplést jeho prsty s jejími, vzdal tu námahu a jen střelil významným pohledem po Curtovi a pohledem 'chcípni šmejde' po Tylerovi.
„Hmmm. Co přesně se děje?” zašeptala mi nenápadně do ucha. Chvíli jsem nevěděla, co říct, takže jsem ji odbyla s: „později,” a navrhla oslavu.
„Oslavu? Čeho jako?” ptal se Curt.
„No prostě.. víte... začátku prázdnin... konce zkoušek.. toho, že jsme všichni zase spolu..” koktala jsem.
„Mně to zní dobře. Vlastně jsem se to chystala navrhnout sama,” řekne Viv, usměje se na mě a já jsem ráda, že mi kryje záda. A tak jsme se dohodli na sobotu.

Adam byl s námi venku od pondělní, kdy prijela Viv, jen jednou. Je pořád v práci a když už není, spí. Je to docela na píču, ale říkal, že si na sobotu a neděli vezme volno, aby s námi mohl slavit. Všichni jsme z toho byli rádi, když nám to oznámil.

Mezi mnou a Viv jdou věci pomalu. Jsou to vlastně takové malé věci, kterým já, jakožto naivní sedmnáctiletá holka dávám velký význam. Štve mě to, všichni ti rychle- množící se motýlci v mém břiše, když se na mě usměje, když mě obejme nebo když se ke mě přiblíží ze zadu a horkým dechem mi něco zašeptá do ucha.
„Kdy mi řekneš, co se to tu děje?”
„Později,” dostanu ze sebe rozpačitě.
„Ty se mě bojíš? Zníš tak.”
„J-joo jasně,” koktám (snažím se ironicky).
...
Nesnáším, když mě tahle uvádí do rozpaků.

     Probouzím se do slabého deště. Je sobota, deset hodin ráno, když můj mobil zběsile zběsile zabrní. Nesnáším vibrace, pomyslím si. Přišla mi zpráva od Rose, píše: „Ahoj, můžeš ke mně ráno prosím přijít?” nepokládám tomu žádnou velkou váhu. „Teď?” mobil mi hned na to zabrní v rukách odpověď: „Jestli máš čas.” Jsou prázdniny, mám spoustu času, pomyslím si.

Neprší nijak moc, proto si neberu deštník, a jen poklusem probíhám ulicí k Rosinu domu. Hned jak zaklepu na dveře, otevře je. Nevítá mě s jejím typickým nadšením, prostě jen s chabím úsměvem řekne: „Pojď dál.”
Posadíme se ke stolu v kuchyni.
„Tak... Rose, co se děje?” zeptám se po chvíli ticha. Mlčí.
„Chceš čaj? Jsi trochu promoklá.” řekne. Sice dávám přednost kafi, ale přikývnu. Dá vařit vodu do konvice a do hrníčku na lince mi dá pytlík ovocného čaje.
„Naši přijedou ve středu,” říká.
„Naši už v pondělí. Ale nebudou tu ani týden, než zase odjedou.” pak chvíli mlčíme. Poslouchám, jak se pomalu vaří voda a dívám se na Rose, která vypadá trochu jako v transu.

Když mi nalije čaj, sedíme chvíli ticho.
„Jsi v pohodě?” zeptám se pak.
„Hm, jo. Nebo.. teda je to složitý prostě. S Nickem... Včera jsme se pohádali, ječel na mě kvůli tomu, že na mě Tyler divně čumí.”
„Neměla bys mu to říct? Třeba by si to pak vyříkal s Tylerem a bylo by to v pohodě.”
„Nick žárlí. Má to prostě v povaze. Řekl mi, že mě miluje od čtrnácti. Že je škoda, že jsem ho kdysi odmítla.”
Tohle jsem nevěděla.
„No, ale snad by pochopil, že ty ho miluješ taky. Sice ne od čtrnácti, ale opravdově.”
„Hmmm,” chvíli je znovu ticho.
„Já ale nevím jestli ho miluju. Mám ho ráda, jasně že jo, ale to je přece něco jiného, než milovat. I když miluju ho, určitě jako kamaráda. Jsme spolu jenom chvilku, to se časem rozvine.” zase ticho. Tentokrát trvá dlouho.
„A nemůžu mu říct o Tylerovi. Byl by nasranej, že jsem si tenkrát nevybrala jeho.”
„Ale na tom přece nezáleží, že sis ho nevybrala tenkrát! Teď s ním jsi!” odmlčím se. „A jestli mu nestačí tohle, že se snažíš a že jsi s ním, možná.. Možná byste si měli dát pauzu.”

     Dlouho je ticho, Rose zřejmě přemýšlí o mých posledních slovech. Pijeme čaj a obě se tak nějak odmítáme podívat na tu druhou. Po chvíli lituji toho, co jsem řekla.
„Rose,” řeknu a věnuji jí ustaraný phoned. Položím svoji ruku na její a ona ke mně zvedne hlavu.
„Rose, já chápu že to není tak lehký.... Zkus si o tom promluvit s Tylerem. Někde v soukromí, třeba i teď, až já odejdu... Chápu, že to s Nickem nechceš vzdát po první překážce a chápu i to, že ti to Tyler nijak neulehčuje. Ale on musí pochopit to, že jeho chování, to jak na tebe čumí a tak, si potom Nick vybíjí na tobě. A že s tím musí přestat.” Rose má v zelených očí slzy. „Takže mi prosím slib, že si to s ním vyřídíš, protože je vidět že už tě to unavuje. Takhle to nemůžeš táhnout celý léto.”

     Rose mě objímá a brečí, já ji utěšuji, hladím po zádech a nabádám k tomu, aby si šla hned promluvit s Tylerem. Nakonec bere do ruky mobil a volá mu.
„Ahoj,” řekne, když to zvedne.
„Potřebovala bych s tebou mluvit,” odmlčí se. „O samotě.”
„Dobře, můžu přijít?” říká nejistě.
„Čím dřív, tím líp.”
„Dobře, za deset minut jsem tam,” s těmi slovy zavěsí.

Pomůžu Rose se trochu upravit, aby nevypadala jako troska a vyrážíme. Venku se docela rozpršelo, ale Rose má deštník. Doprovodím ji kousek před Tylerův dům a tam se s ní loučím: „To bude v pohodě, promluvíte si, domluvíte se na tom, že Tyler přestane čumět a Nick přestane žárlit.”

     Domů jdu pomalu déšť je mi příjemný na kůži a vůbec mi nevadí, že mi promáčí oblečení.

Na cestě, dostamu zprávu od Nicka: Ahoj, chlastat se dneska bude. Ale ne v lese, ale u mě, v šest. Všechno je zařízený, všem dám vědět.
Odepisuji jenom 'okej' a jdu dál. Doufám, že se všechno kolem Nicka, Rose a Tylera bude v pohodě.

Tak jo, další kapitola. Užijte si ji a koukněte na můj druhý příběh- Řetízkové houpačky.
Díky xd.