Animalium

[Amerika] Kompromis

Tiché dupání, způsobující ťapkající tlapičky o zem. Tvoreček přeběhl přes cestu, když v tom si ho všimli dva inčtí lovci. Činčila na ně upřela své černé korálky a poté rychlým cupitáním zase zmizela na druhé straně cestičky. Bratři na sebe pohlédli a lišácky se usmáli, přičemž vyrazili rychlými kroky s kopím, vysoko zdviženým nad hlavou, za činčilou.

Dorazili až k paloučku, kde na ně však s malou třesoucí se činčilou čekala Pačamama – bohyně, již Inkové uctívali každý den. Nechtěli ji rozhněvat, ale tvoreček musel být jejich.

„Dej nám ji!" křikli oba najednou.

Pačamama se zamračila a sežehla je svým pohledem. „Proč bych to měla dělat? Všechna zvířata si zaslouží být volná!" křikla na drzé lidské muže.

„Potřebujeme ji, abychom ji mohli stáhnout z kůže!" zvýšil hlas jeden. Druhý přikývl a svého bratra doplnil: „Je velmi vzácná. Především pro ty, co trpí nemocí, při níž teče voda z nosu a oči zčervenají. Tuto nemoc způsobují právě kožešiny jiných zvířat."

Pačamama se zachmuřila nad jejich důvodem ještě víc. „To chcete tohohle nebohého tvora zabít jen pro vlastní požitek? Však se na činčilu podívejte! Je divoká a lekavá! Je přece tak roztomilá! A ta očka!"

Bratři se zasmáli. „Ty by se nám hodily do sbírky," uráželi bohyni a tvorečka děsili.

„Inko!" zvolala a vedle ní se jako na povel zjevil mohutný bůh, jež dával povolení k lovu. „Rozhodni, zda-li má být zabita nebo propuštěna!"

Inka povytáhl obočí a pohlédl na činčilu. „A co takhle kompromis?! Domestikujte si činčily tak, jako lamy a kůži z nich můžete získávat pořád stejně, přičemž nebude Pačamama pohoršována."

Lovci na sebe pohlédli a přikývli. I Pačamama nakonec svolila a sama Inkům předala malou činčilu. „Starejte se o ni dobře," pravila přísně a poté i s Inkou zmizela.

A tak byla činčila domestikována a obě strany byly víceméně spokojeny.