Jednoho dne si tak, jako několik dní předtím, plavala v kulaté vysoké misce. Připadala si jako v kleci. Mřížemi by ještě zvládla proplavat, ale sklem určitě ne.
„Mňáááu," ozvalo se nedaleko.
Bojovnice zanechala pohybu a otočila se směrem, odkud si myslela, že zvuk přišel. Špatně. Voda onen rámus rozptýlila a on se ke všemu ještě odrážel od stěn akvárka sem a tam. Vypustila několik naštvaných bublinek k hladině a udělala si další kolečko, než zpozorovala strůjce onoho odpudivého zvuku.
Vedle jejího domova seděl velký černý kocour a pozoroval ji svýma zlatýma očkama. Ti lidé, kteří ji takhle uvěznili mu říkali Višnu. To samé jméno poté volali u nějaké divné sochy a zvedali u toho ruce nad hlavu. Blázni. Dělala si z nich legraci.
Nyní však moc na vtipkování nebyl čas. Kocour po bojovnici chňapl rukou. Rybka mu tak tak uplavala. Co ten blázen dělá? Pomyslela si a na oplátku naštvaně plnou rychlostí vrazila do skla na kocourově straně, až z jejího domova vylétlo několik kapek a smočilo tak jeho kožich. Sama pro sebe se v duchu zasmála.
Kocour od rybky uskočil a nechal ji být. Ona však netušila, že to byl proměněný bůh Višnu a chtěl ji tímto činem zachránit.
ČTEŠ
Animalium
AcakBáje a pověsti jsou všem známé - ať jde o Řecké, Egyptské či ty z Mezopotámie nebo severních zemí. Co když se však najdou i takové, které nezná nikdo, neboť se zmínky o nich nedochovaly? Nebo si to alespoň lidé mysleli... - Všechny báje a mýty jsou...
