Ç'est la vie [Ereri/Riren]

3.

*o dva měsíce později*

Začíná léto. S Erenem jsme se dost sblížili. Zamiloval jsem se do něj. Chci s ním mít vztah, ale když se ho zeptám, jestli by se mnou chtěl chodit, tak mě odmítne. Už to s ním vzdávám. Očividně navždy zůstaneme kamarády a to mě štve, ale co se dá dělat. Asi se na vztah ještě necítí. Už jsem se i seznámil s jeho rodiči. A moje mamka se s nimi taky seznámila. Má milou, ale až moc starostlivou mamku. Jeho táta je od rána do večera v práci. Co jsem pochopil, tak prý pracuje někde v továrně. Paní Jägrová pracuje z domu. Ale jsem rád, že nejsem jediný, který ještě bydlí s rodiči. Eren má ještě bratra Zeka, s kterým jsme si nepadli do oka. Je to idiot. Naštěstí už má svůj byt. Taky jsem si všiml, že je Eren poněkud zesláblý. Když se ho zeptám co se děje, tak změní téma. Doufám, že mi to někdy řekne.

Mamka zaklepe a vejde do mého pokoje. Podívám se na ni.

,,Carla mi napsala, jestli k nim nepřijdeme. Budou prý grilovat a už mají i bazén. Chceš jít?“

,,Jasně.“ usměju se

,,Dobře. Tak si sbal věci, budu na tebe čekat dole“ usměje se na mě. Jen přikývnu. Mamka odejde.

Zazvoním. Otevře nám velmi nemilá osoba. Zeke.

,,Dobrý den. Pojďte dál.“ mile se usměje na mamku.

,,Ahoj. Děkujeme“ mamka mu úsměv oplatí.

Vejdeme dovnitř. Vyzujeme se. Zeke mě probodne pohledem. Ukážu na něj prostředníček, ale tak, aby si toho všiml jen on. Uslyším hlas paní Jägrové. Pozdraví se s mojí mamkou. Hned si začnou povídat. Odejdu se Zekem na zahradu. Nejradši bych šel za Eren, ale ten prý za námi za chvíli přijde.

,,Jestli Erena budeš osahávat nebo se o něco pokusíš, tak si mě nepřej.“ zavrčí varovně Zeke.

,,Vypadám jako úchyl? Vzpamatuj se laskavě. Erena osahávat nebudu a ani se o nic nepokusím“ Tsch. Nechápu co si jako myslí. Jak já ho nenávidím. Zeke už neodpoví, protože na zahradu příjde Eren.

Podívám se na něj. Vydechnu. Je hodně hubený a bledý. Bledší než já a to už je co říct. Příjde k nám a rozprostře deku. Sedne si. Sednu si vedle něj.

,,Ahoj“ zašeptá. Nekouká na mě.

,,Ahoj“ usměju se na něj. Zeke si k nám samozřejmě přisedne. Jak jinak.

*Eren*

Nechápu proč mi tohle mamka dělá. Budu muset být před ním skoro nahý. Odhalím svoje odporné tělo.

Vejdu do koupelny. Obléknu si plavky. Koukám na sebe zhnuseně do zrcadla. Jsem odporný. Nenávidím se. Samá kost a kůže. Žádné svaly, nic. Vypadám, jak kdybych měl anorexii, ale nemám. Po tváři mi stékají slzy. Zazvoní zvonek. Slyším hlasy. Jsou tady. Nechci tam. Nechci se mu ukázat. Určitě se mu zhnusím a nebude se se mnou bavit.

Nadechnu se. Mám tam ještě Zekeho kdyby měl Levi blbé kecy. Vyjdu na zahradu. Koukám do země. Cítím jejich pohledy na sobě. Přijdu k nim a rozprostřu deku na zem. Sednu si. Hned si vedle mě sedne Levi a Zeke.

,,Ahoj“ zašeptám. Ani na něj nekoukám.

,,Ahoj“ a dál mlčí. Je to tady. Odejde. Snažím se zachovat klid a nebrečet.

,,Budeme tady jen tak sedět nebo půjdeme do bazénu?“ řekne Levi. Překvapeně na něj kouknu. Nečekal jsem to. Usměje se na mě.

,,Půjdeme do bazénu“ úsměv mu oplatím. Vstaneme. Odejdeme do bazénu.

Rodiče nás zavolají, ať jdeme jíst. Levi vyleze z bazénu a pomůže mi. Poděkuju mu. Přehodím přes sebe osušku a přijdu k nim. Sednu si na židli a začnu jíst. Levi si sedne hned vedle mě. Usměju se.

Padnu unaveně do postele. Dnešek byl boží. Užil jsem si to. Dokonce jsem se i opálil. Přál bych si, aby se tohle dělo každý den a každé léto. Bohužel tohle léto bude moje poslední. A ani nevím, jestli se dožiju konce léta. Teď nesmím myslet negativně! Na smutné myšlenky bude času dost. Zachumlám se v peřině. S úsměvem na rtech usnu.