Ç'est la vie [Ereri/Riren]

5.

*Levi*

Nemůžu usnout.  Stále přemýšlím nad Erenem. Bojím se o něj. Tak moc. Vezmu si mobil a odemknu ho. Rozkliknu galerii. Procházím naše společné fotky. Moc jich není, protože se Eren nerad fotí. To budeme muset napravit, ať mám na něj nějakou vzpomínku. Lehce se pousměju. Jeho úsměv je tak nádherný. Miluju, když se usmívá. Mobil po chvilce odložím. Převalím se na záda a koukám do stropu. Ruce si dám na břicho. Přemýšlím, kam ho zítra vzít. Asi to nechám na něm. Zavřu oči. Pokouším se usnout. Převaluju se v posteli. Zakňučím zoufalstvím. Schovám se pod deku a schoulím se do klubíčka. Kdybych měl Erena u sebe byl bych klidnější. Věděl bych že dýchá. Že žije. Měl bych ho pod svojí ochranou. Steče mi jedna neposedná slza a za ní další a další. Potichu brečím. Nechci vzbudit mamku.

Probudím se. Otevřu oči a zmateně se rozhlédnu. Ani nevím, kdy jsem usl, ale jsem za to upřímně rád. Podívám se na mobil. Je čas oběda. Sednu si a protáhnu se. Všimnu si, že mám zprávu od Erena. Odemknu mobil.

Eren
Dobré ráno

Dobré ❤️

Eren
Šípková Růženka se nám probudila?

Promiň. V noci jsem nemohl usnout

Eren
V pohodě. Jsem rád, že jsi se prospal

Dobře. A jak ti je? Jak ses vyspal?

Eren
Dobře mi je a vyspal jsem se taky dobře

To jsem rád. Kam dneska půjdeme?

Eren
Nevím. Řeknu ti to až v parku

Dobře. Budu se těšit

Eren
Já taky

*zobrazeno*

Vstanu a odejdu dolů. Vejdu do kuchyně. Pozdravím mamku a pomáham jí s obědem.

,,Copak je?“ obejme mě.

,,Nic. Co by?“ podívám se na ni.

,,Jsi smutný.“

,,Možná.“  zašeptám.

,,Povídej.“ pohladí mě po zádech.

,,Eren...má rakovinu...umírá...“ zašeptám. Snažím se potlačit slzy. Nechci před mamkou brečet. Mamka mlčí.

,,Takže ti to už Eren řekl?“ zašeptá.

,,Tys o tom věděla?“

,,Jo. Dozvěděla jsem se to předevčírem. Carla mi to řekla, ale poprosila mě, ať ti to neříkám. Eren si to prý nepřál, a že ti to chce říct někdy sám.“ zpět mě obejme. Hladí mě po zádech. Natisknu se na ni. On mi to však neplánoval říct. Tohle zřejmě jeho mamce neřekl. Po chvíli se od ní odtáhnu. Znova jí pomáhám s obědem.

*Eren*

Sedím v obýváku a koukám na film. Teda aspoň dělám, že koukám. Spíš přemýšlím nad Levim. Kdyby se se mnou nezačal bavit, nic by z tohohle nemuselo být. Nepoznali by jsme se a on by si žil dál spokojený život. Nebyl by smutný. Povzdychnu si. Zachumlám se víc do deky. Ještě nevstal. Stále koukám na mobil, jestli mi odepíše. Doufám, že si nic neudělal.

•Cink•

Odemknu mobil. Usměju se. Jsem rád, že je v pohodě. Přemýšlím, kam bych chtěl jít. Na nic nemůžu přijít. Je mi to v celku jedno. Hlavní je, že budu s ním.

Přijdu do parku ve stanovený čas. Ještě tady není. Jak typické. Po chvíli přijde.

,,Tak co? Už víš kam půjdeme?“ zeptá se mě.

,,Jo. Chtěl bych jít do zábavního parku.“ zazubím se. Levi se jen uchechtne.

,,Dobře“ chytne mě za ruku. Proplete naše prsty. Jdeme na nádraží.

*Levi*

Erenova odpověď mě překvapila. Nečekal bych, že by chtěl jít zrovna do zábavního parku.

Zaplatím vstupenky a vejdeme do zábavního parku. Erenovi oči jen září nadšením. Usmívám se. Jsem rád, že je šťastný.

,,Kam bys chtěl jít?“ zeptám se ho.

,,Pojďme na horskou dráhu“

,,No...dobře.“ nemám horské dráhy rád. Vždycky se mi z nich udělá špatně.

,,Máš snad strach?“ uchechtne se.

,,Ne.“

,,Moc na to nevypadáš.“ zasměje se.

,,Haha“ protočím očima. ,,Radši pojďme, ať to máme rychle za sebou“ Eren se zasměje. Povzdychnu si.

Zaplatím vstupenky. Čekáme dlouhou řadu. Nastoupíme. Těžce polknu. Eren mě chytne za ruku. Podívám se na něj.

,,Bude to v pohodě, neboj“ usměje se na mě. Jen přikývnu a nejistě mu úsměv oplatím.

Bylo to šílený. Už na to nikdy nepůjdu. Eren vypadá, jak kdyby chtěl jít ještě jednou. Povzdychnu si.

Den plyne a my jsme prošli spoustu atrakcí. Teď se jdeme najíst. Eren si taky musí odpočinout. Objednáme si jídlo a vodu. Eren jde zabrat místo. Převezmu dva tácky a dvě Coly v kelímku. Všechno do donesu k Erenovi a sednu si. Dam to na stůl. Ani nevím, jak se mi to podařilo unést. Obejmu Erena kolem pasu. Ten se o mě opře. Začneme jíst a upíjíme colu.