Ç'est la vie [Ereri/Riren]

9.

*o týden později*
*Eren*

Levi za mnou chodí každý den. V práci končí někdy ve tři a jindy ve čtyři. Je to blbý, protože návštěvní hodiny končí v pět. Ale je to pořád lepší, než kdyby jsme spolu nebyli vůbec. Někdy mi i občas něco přinese. Mamka s bráchou se za mnou snaží chodit každý den, ale někdy nepřijdou, kvůli práci. Táta za mnou byl jen jednou. Nemám jim to za zlé.

Někdo zaklepe. Kouknu na dveře. Vejde Levi. Sedne si ke mně a chytí mě za ruku. Stiskl bych mu ruku, ale nemám vůbec sílu.

*Levi*

Zaklepu a příjdu do jeho pokoje. Zavřu dveře. Sednu si opatrně k němu na postel a chytím ho za ruku. Vypadá ještě hůř než jindy. Zesmutním.

,,Ahoj“ zašeptám a kouknu na něj.

,,Ahoj“ usměje se. Kouká na mě. Obdivuje mě, že se stále dokáže usmát. Já bych už upadl do deprese. Hladím ho po ruce.

,,Jak bylo v práci?“ zeptá se mě.

,,Šlo to“ trochu se usměju.

,,Stalo se tam něco?“ starostlivě na mě kouká.

,,Ne“ usměju se na něj. ,,Všechno je v pohodě.“ nahnu se a dám mu pusu na čelo.

,,To jsem rád.“ usměje se. Úsměv mu oplatím. ,,Víš...chtěl bych se ještě jednou podívat na to místo, kde jsme se dali dohromady.“ zašeptá.

,,Určitě se tam jednou podíváme. Až se uzdravíš.“ pohladím ho po vlasech.

,,Levi...“ vydechne. ,,Já se už neuzdravím. Čeká na mě jen smrt. A ty to víš. Zázraky se moc často nedějí. Už nedoufej, že se uzdravím.“ zašeptá. Snažím se zadržet slzy.

,,Zítra ti přinesu nějakou čokoládu.“ snažím se změnit téma.

,,Dobře. Oříškovou. Tu mám nejradši.“

,,Já vím“ usměju se. ,,Už jsi mi to jednou říkal.“

,,Promiň. Zapomněl jsem.“

,,V pohodě“ usměju se na něj. Eren mi úsměv oplatí. Všimnu si, že se mu zavírají oči.

,,Jsi unavený?“

,,Jsem“

,,Tak spinkej.“ pohladím ho po tváři.

,,Půjdu spát až budeš muset odejít.“

,,Jen spinkej. Budu tady u tebe.“ bože ten je tvrdohlavý. Eren si jen povzdychne. ,,Erene? Chci ti ještě něco říct, než půjdeš spát.“ pochybuju, že se vzbudí, před koncem návštěvních hodin.

,,Co?“

,,Miluju tě.“ Eren se začne usmívat.

,,Já tebe taky, Levi.“ usměju se. Nahnu se a políbím ho. Eren mi polibek jemně oplatí.

,,Dobrou noc“ zašeptám.

,,Dobrou“ zamrmle a usne. Usměju se. Chytnu ho pevněji za ruku. Koukám na něj.

Přístroj, který měří jeho slabý tep srdce, přestane pípat. Vyděšeně se na přístoj podívám.

,,Erene?! Erene!“ zatřesu s ním, ale neprobírá se. Vstanu a zmáčknu tlačítko, které je připevněné na zdi a tím přivolám doktory. Ti přiběhnou na pokoj a začnou Erena oživovat. Stojím opodál a všechno sleduju. V očích mám slzy, které mi bloudí po tváři. Doktoři jeho oživování vzdají. Přikryjí ho. Ne! On nemůže být mrtvý! Vyjdou s jeho postelí ven z pokoje a jedou s ním pryč. Rozběhnu se za nimi. Jeden doktor mě však chytí. Vzpírám se.

,,Erene!!! Nemůžeš mě tady nechat samotného! Prober se!“ zařvu pomalu na celou nemocnici. Třeba mě slyší. Možná není mrtvý a zůstala v něm ještě kapka života. Bohužel...vidím jen 'plachtu' pod kterou leží jeho bezvládné tělo. Už nikdy neuvidím jeho smaragdové oči a kaštanově hnědé vlasy. Už nikdy neuvidím ten krásný úsměv a nikdy ho neuslyším se smát. Je konec.

Už se nebráním. Vzlyky se mi prodírají hrdlem. Doktor mě pustí a já spadnu na kolena. Hlavu zabořím do rukou. Proč to muselo takhle skončit? Proč?! Proč je život takhle nespravedlivý?!