Ç'est la vie [Ereri/Riren]

4.

Dnes jsme si domluvili sraz s Levim. Přijdu na místo určení. Levi už tady je.

,,Ahoj“ pozdravím ho. Koukne na mě a usměje se.

,,Ahoj. Vím, kam by jsme mohli zajít“ zazubí se. Ajeje.

,,Kam?“

,,Do lesa. Je tam skála, na kterou můžeš vyjít a poskytne ti krásný výhled na město.“ usmívá se, jako měsíček na hnoji. Mě teda do úsměvu vůbec není.

Vím, jaké místo myslí. Jednou jsem tam byl. Je to cesta, která vede celou dobu nahoru. A plus musím ještě vyjít na tu skálu. Tu cestu nezvládnu. Vždyť jsem unavený jenom když chodíme po městě a teď mám podstoupit tohle? Nevím co teď. Buď mu řeknu pravdu, nebo to musím zvládnout. Do háje.

,,Haló, je někdo doma?“ Levi mi luskne před očima. Proberu se ze svých myšlenek. Nevím, jak se vymluvit. Budu s tím muset souhlasit.

,,J-jo...klidně tam můžeme jít.“ usměju se na něj.

,,Dobře. Tak tam můžeme zajít večer.“ jeho oči září radostí.

,,Večer? Proč večer? Vždyť to bude tma a-a navíc půjdeme lesem.“ koukám na něj. Není normální.

,,No jako ne úplně za tmy. Ale myslel jsem, že by bylo hezké, kdyby jsme tam byli a koukali na západ slunce, nemyslíš?“ kouká na mě.

,,Jo to by bylo hezké, ale cestou zpět by jsme šli po tmě. Je to moc riskantní.“ řeknu a on posmutní.

,,Jo, máš pravdu.“ řekne smutně. Je mi ho líto. Nechci ho vidět smutného.

,,Tak...znám jedno hezké místo. Taky se tam dá koukat na město.“ usměju se na něj.

,,Jaké?“ podívá se na mě.

,,Zavedu nás tam.“ Levi jen přikývne.

Cesta trvala asi hodinu, ale jeli jsme vlakem. To bylo v pohodě, ale pak přišli schody. Furt lepší, než stoupat po tom kopci a skále.
Je to taková menší rozhledna. Moc lidí sem nechodí. Kdysi jsem sem jezdil pořád. Chybí mi ty časy. Koukám na výhled. Je tady krásně.

Ucítím Leviho ruce na mém pasu. Přitiskne si mě k němu. Odolám pokušení se k němu přitulit. Odtáhnu se od něj. Takhle se to opakuje 3×.

,,Co ti na mě vadí? Proč mě odmítáš? Vadí ti, že tě objímám? Že jsem ve tvé blízkosti?“ řekne. Podívám se na něj. Má slzy v očích.

*Levi*

To je poprvé co má Eren zpoždění. Doufám, že s mým plánem bude souhlasit. Příjde a pozdravíme se. Řeknu mu co mám dnes v plánu. Bohužel musím mu dát za pravdu.

Přijdeme na místo. Je tady fakt krásně. Obejmu Erena, ale ten se ode mě odtáhne. Zamrzí mě to. Znova ho obejmu. Chci ho mít jen pro sebe. Odtáhne se. Podívám se na něj. Obejmu ho, ale Eren se zas odtáhne. Mám dost. Bolí mě to.

,,Co ti na mě vadí? Proč mě odmítáš? Vadí ti, že tě objímám? Že jsem v tvé blízkosti?“ nahrnou se mi slzy do očí. Eren se na mě podívá.

,,L-levi nebreč. Prosím...“

,,A co mám dělat? Smát se?“ slzy mi stékají po tváři. Eren jen zavrtí hlavou na nesouhlas. Že jsem od něj nečekal žádnou odpověď. ,,Co dělám špatně?“

,,Nic.“ zašeptá.

,,Tak proč mě odmítáš?“ řeknu zoufale. Utírám si slzy.

,,Protože...“ chvíli mlčí. Nadechne se. ,,Mám rakovinu...doktoři mi řekli, že mi zbývá pár měsíců života. Ani nevíš jak moc rád bych s tebou chodil. Ale nemůžu...pokuď zemřu způsobím ti hodně velkou bolest a to já nechci... Promiň, že jsem ti to neřekl dřív. Neměl jsem ani v plánu ti to říkat.“ stékají mu slzy po tváři a nekouká na mě.

Vydechnu. Roztřesou se mi kolena. Sednu si na lavičku, která tam je. Přerovnávám si ty slova v hlavě. Zemře...zabořím si ruce do vlasů. Nechávám slzám volnou cestu. Napadlo mě spoustu věcí, co mu je. Napadla mě i rakovina. Ale nikdy bych neřekl, že je to tak vážné. Proč? Proč on? Proč zrovna Eren? Je mladý, a tak krásný. Přijdu o něj. Přijdu o osobu, kterou nadevše miluju. Nebudu ho moct mít u sebe. Navždy mi odejde. Život bez něj nebude mít smysl.

*Eren*

Všechno jsem mu řekl. Všechno. Jednou se to dozvědět musel.
Koukám na něj, jak horlivě pláče na lavičce. Pomalu si k němu sednu a obejmu ho. Opře se o mě.

,,Život není fér.“ zašeptá téměř neslyšitelně mezi vzlyky. Mlčím. Hladím ho po zádech. ,,Kolik ti zbývá času?“ zarazím se. Nevím jestli mu to chci říkat, když je v tomhle stavu. Ale budu muset.

,,Nevím...budu rád, když se dožiju konce léta.“ rozbrečí se víc. Trhá mi to srdce.

Po nějaké době se uklidní. Zřejmě už nemůže. Podám mu kapesníky. Vysmrká se a utře si slzy. Podívá se na mě.

,,Budeš se mnou chodit?“

,,Levi...nemůžu.“

,,Můžeš. Chci pro tebe udělat všechno co si jen budeš přát. Chci tě vzít, kam jen budeš chtít, protože chci, aby jsi si léto užil co nejvíc. Erene...nedokážu žít s pocitem, že jsem pro tebe neudělal dostatek. Líp se mi bude žít s tím, že jsi si poslední dva měsíce života užil.“

,,Dobře“ zašeptám. Pevně mě obejme. Jemně mě chytne za bradu. Políbí mě. Jeho rty jsou úžasné. Jemně mi zčervenají tváře.

,,Měli by jsme jít.“

,,Jo, máš pravdu.“ odtáhne se a vstane. Podá mi ruku. Jeho ruku přijmu a vstanu. Jdeme ruku v ruce na vlak. Tváře mi stále červenají.

Přijdu domů. Hned mě uvítá mamka. Jsem unavený.

,,Půjdu si už lehnout. Zítra ti všechno povyprávím“ zašeptám.

,,Dobře“ pohladí mě po zádech. Odejdu do pokoje. Převléknu se do pyžama a lehnu si do postele. Přikryju se. Dnešek byl náročný. Usnu.