Ç'est la vie [Ereri/Riren]

8.

*o měsíc později*
*Levi*

Za celý ten měsíc jsem ho bral na různé výlety. Včera jsme byli na jedné výstavě. Úsměv mu nezmizel z tváře. Rád jsem ho viděl šťastného.

Sedím v pokoji a čtu si. Čekám až mi Eren odepíše. Mám o něj strach. Mamka mi vtrhne do pokoje. Kouknu na ni.

,,Stalo se něco?" odložim knížku a vstanu.

,,Volala mi Carla..." vydechne. Ztěžka polknu. ,,Eren je v nemocnici."

,,C-cože? Ale...vždyť..." nechápu to. Však byl včera v pohodě. Smál se a byl šťastný. ,,Pojedeme do nemocnice, že jo?" zeptám se. Mamka přikývne.

Dojedeme před nemocnici. Vystoupíme z auta. Vejdeme do nemocnice. Zeptáme se paní na recepci, kde má Eren pokoj. Ta nám to řekne. Jdeme rychle k jeho pokoji.

Mamka zaklepe a po tichém 'dále' vejde do pokoje. Vejdu hned po ní. Naskytne se mi otřesný pohled na Erena, který leží v posteli a má všude hadičky a přístroje. Na ústech má masku na dýchání. Kolem jeho postele stojí jeho rodiče a Zeke. Erenova mamka brečí. Roztřesou se mi nohy. Snažím se dýchat, ale mám pocit, jak kdyby se vzduch v místnosti stlačoval a vytvářel tím ohromný tlak na mou hruď. Přijdu pomalu k posteli. Eren spí.

,,C-co se stalo?" zašeptám. Zeke si mě stáhne stranou.

,,Erenovi se zhoršil stav a zkolaboval." zašeptá mi do ucha. Zatemní se mi před očima. Začne se mi točit hlava. Chytím se Zeka. Ten mě vyvede pomalu ven z pokoje a posadí mě na židli. Příjde ke mně mamka a Zeke zas odejde do pokoje.

,,Dobrý?" zeptá se starostlivě.

,,Jo..." začíná se mi lépe dýchat a přestává se mi točit hlava.

,,Dobře. Odpočiň si tady" přikývnu. ,,Chceš vodu?"

,,Nechci"

,,Dobře" pohladí mě po vlasech. Trochu se usměju.

*Eren*

Probudím se. Otevřu pomalu oči. Kouknu na rodiče a na bratra. Mamka mě opatrně obejme. Usměju se. Objetí jí jemně oplatím. Odtáhne se.

,,Jak se cítíš?" šeptem se mě zeptá mamka.

Sundám si masku. ,,Slabě" zašeptám.

,,Všechno bude v pohodě, uvidíš." pohladí mě po ruce a usměje se na mě, aby mi dodala nějakou naději. Jenže je to zbytečné. Vím, že se můj čas rychle krátí. Všichni to ví. A mamky červených očí si nešlo nevšimnout. Jen přikývnu.

,,Je tady Levi?" zašeptám.

,,Jo. Je na chodbě." řekne Zeke.

,,Zavoláte mi ho sem, prosím?" koukám na ně. Zeke přikývne a odejde. Příjde i s Levim. Usměju se. ,,Necháte nás na chvíli o samotě?" kouknu na rodiče. Ti přikývnou a odejdou z pokoje.

,,Erene..." vydechne Levi. Poklepu na místo vedle sebe. Levi si pomalu sedne na mou postel. Začne mě hladit po vlasech.

,,Děkuju ti za všechno co jsi pro mě udělal." usměju se. ,,Jsi úžasný přítel. Jsem rád, že jsem tě potkal." chytím mu ruku. ,,Když umřu, tak-" zkousnu si ret ve snaze potlačit slzy, které se mi tlačí do očí. ,,Tak si nic neudělej prosím...život jde dál. Najdi si přítele a buď s ním šťastný. Nezůstávej sám. Nechci, aby jsi se trápil." stékají mi slzy. Levi chvíli mlčí.

,,Dobře" zašeptá.

,,Děkuju" stisknu mu ruku. Levi mi utírá slzy.

*Levi*

Příjde pro mě Zeke s tím, že se už Eren probral a chce mě tam. Vstanu. Vejdu dovnitř. Přijdu k posteli. Kouknu na něj. Eren je požádá, aby nás na chvíli nechali. Sednu si opatrně na jeho postel.

Snažím se ze všech sil zadržet slzy. To se mu řekne. Najdi si přítele. Já chci jen jeho. Nikoho jiného. Utírám mu slzy z tváře. Bolí mě ho vidět brečet. Vejde sem jeho mamka.

,,Můžeme?" zeptá se. Eren přikývne. Vejdou jeho rodiče, bratr a moje mamka.

Po nějaké době příjde sestřička s tím, že návštěvní hodiny skončili. Všichni se s Erenem rozloučí a vyjdou z pokoje. Zůstanu tam jako poslední. Nahnu se nad něj, sundám mu tu masku z tváře a políbím ho. Masku mu dám zpět.

,,Budu sem chodit každý den." zašeptám mu do ucha.

,,Dobře" usměje se. Úsměv mu oplatím. Narovnám se.

,,Ahoj" pohladím ho po ruce.

,,Ahoj" znova se usměje. Vyjdu z pokoje a zavřu. Odejdeme s mamkou k autu. Cestou domů mi stékají slzy.