Tóny houslí [Ereri/Riren]✔

Ｐｒｏｌｏｇ

„Hudba – to je lék na zlomená srdce, balzám na bolavé duše a klíč k uzavřené mysli."

Eren Jeager – jméno, které si mělo zapamatovat celý svět. Již od malička mu bylo řečeno, že jednou dokáže velké věci, to ale nevěděl, jak moc velké budou. Byl vychováván s porozuměním, jako nejdražší dítko. Milý, upřímný, hodný, empatický a čistý. Nikdy neviděl, jaký svět doopravdy je a ty růžové brýle mu už zůstaly. Narodil se s velice vzácným talentem k hudbě – rozhodlo se tedy, že bude hrát na jemný a elegantní hudební nástroj; housle.

„Mommy, a kdy žase plijde Levi-san?" zažvatlalo malé dítě s velkými zelenými kukadly na poměrně vysokou ženu v bílých květových šatech, jež zrovna umývala nádobí. Na sobě měl jen zelené, trošku větší tričko a bílé tepláčky, v rukou držíc své housličky. Jeho pohled byl roztomilý, zelená očka zářila živostí a hnědé vlásky měl rozcuchané kolem obličeje.

Žena si k němu musela kleknout, aby nemusel zaklánět tak moc hlavičku. Byl netrpělivý, od té doby, co ho začal učit na housličky poněkud – pro jeho rodiče – podivný, přesto však talentovaný mladík na housle na něm začal Eren nějak lpět. Ne, že by se jim nelíbilo, že měl „kamaráda", ale báli se, aby ho nezničilo, až jednou odejde.

„Neboj se, Eren-chan." Usmála se na něj mile žena s dlouhými hnědými vlasy, které měla volně rozpuštěné na zádech. „Levi-san přijde brzo a budete se zase učit hrát spolu, ano?" Její milá tvář poskytovala dítěti útěchu. Usmál se na ni a odcupital do vedlejší místnosti.

Jakmile viděla, že leze na stůl, aby byl vyšší, musela se usmát. Byl strašně umanutý, ale přesto milý, čistou dušičku neposkvrněnou ničím. Vstala a dala se opět do umývání. Za nedlouho uslyšela z obývacího pokoje letmé zvuky houslí. Zastavila vodu, aby lépe slyšela, a začala naslouchat skvostným tónům malých housliček, které vydávaly líbeznou melodii čistší než nejbělejší prádlo.

Měl doopravdy talent, to se muselo uznat. Každý den poctivě cvičil, učil se a byl pilným studentem. Takhle to šlo roky, párkrát v týdnu se zastavil Levi, aby ho naučil nějaké těžké tóny nebo mu pomohl s domácími úkoly a chlapec byl čím dál více šťastnější a šťastnější, hlavně v jeho přítomnosti. Mikasa a Armin, kteří s ním navštěvovali školu, si toho také všimli a začalo je trápit, co se stane, pokud jednoho dne odejde – přeci jen od něj byl starší o jedenáct celých let, tohle nemohlo vydržet dlouho, vztah na pomezí přátelství a lásky se nedá udržet.

Všichni mu to říkali, ale on nevěřil, neposlouchal je. Šlapal čím dál tím víc po schodech do nebe, byl volnější a volnější a pak... přišel tvrdý pád na betonovou zem. Sluncem zalitá zahrada postupně uvadala stejně jako on ztrácel svůj elán. Odešel. Na den jeho přijetí na hudební konzervatoř se neukázal, ani den poté, ani další den, ani další týden, měsíc, rok. Nezanechal po sobě nic kromě vzpomínek, bolavé duše, rozlámaného srdce a lásky – to je to jediné, co mu ho stále připomínalo. Láska k hudbě, láska k houslím – každý den stále cvičil a cvičil, až se stal jedním z nejlepších, byl považován za velmi talentovaného, žádaný všemi, které měl kolem sebe.

Nikdo ale neviděl druhou stranu mince. Proč je tak talentovaný, kolik toho zahodil, kolik musel prožít věcí, a přesto byly jeho tóny stále jemné a čisté, jak vánek v krásné jarní dny prohánějící se po louce. Celé noci buď probděl nad notami nebo probrečel s houslemi pod hlavou a prsty hrajícími jemnou melodii. Už dokonce nemohl pokračovat dál jinak, než v kariéře hudebníka. Prosili ho, aby šel dělat nějakou dobrou práci, ukazovali mu příklad – Mikasa šla do armády, Armin se stal právníkem a on? Stále lpěl na dětských snech, chtěl dělat hudbu.

Absolvoval mnoho rozhovorů o tom, jak ho toto odvětví kariéry bude stále dál a dál bolet, ale oni nechápali jeho stranu věci – byl to on, kdo ho to naučil milovat. Byl to on, kdo ho naučil hrát. Byl to on, kdo ho zranil pomocí hudby. A bude to hudba, jeho hudba, co vyléčí tohle zlomené srdce. Nemohl dělat nic jiného, vzdát se toho. Pokud by to udělal, vzdal by se i toho posledního, co ho dělalo šťastným. Vzdal by se jeho. Tahle představa ale až moc bolela, byť jen na ni pomyslel.

Dělal to pro něj – pilně cvičil, stal se nejlepším a teď stál před dveřmi k jeho snu. Stačilo vztáhnout ruku na klidu, otevřít a vstoupit do záře reflektorů, které z něj udělají váženého houslistu. Přesně tak, jak chtěl. Chtěl mu dokázat, pokud tam někde venku stále byl, že je hoden toho být nejlepší z nejlepších. Chtěl ho najít, poděkovat mu a konečně se zbavit pout, co ho celý život držela na zemi. Najít klíček ke kleci, vyletět ven jako pták. Musel nebo by se z toho zbláznil. A pokud si něco umanul, nikdo mu to nerozmluvil, to dokázal vždy jen jediný člověk – a ten byl navždy pryč.

„Proč hraješ na housle, špunte?" usmál se na něj poměrně malý muž, pro něj byl ale stále vysoký. Černé havraní vlasy se mu ve světle slunečních paprsků modře leskly a pár pramenů mu spadalo do obličeje, dodávající jeho stříbrným očím poněkud prazvláštní, magický kontrast.

Malý chlapec, vysoký po jeho prsa, na něj vykulil svá zelená očka a pootevřel pusinku v odpovědi. Ruce měl složené dolů, v pravé držel krásné červené housle, v levé držel smyčec. Díval se muži do jeho očí, a nakonec se jen zasmál. „Protože mě baví hlát. Miluji hudbu."

Muž sedící na stoličce si lehce odfrknul vědíc, že tenhle chlapec je čistý jako anděl, nevěděl nic o zlobě, nevěře, nedůvěře nebo lžích. Neměl tušení, jaký svět se skrývá mimo zdi tohoto baráku a věděl, že na něm až moc lpí. Ostatně on na něm také, dosud to však přisuzoval jen tomu, že ho musel učit, jinak neměl malé děti rád – všechny pro něj byly jen uřvaní a usmrkaní spratci, co nic neuměli. Ale tenhle byl jiný. Díval se, jak roste a za ta léta si stále čím dál víc uvědomoval tu krutou pravdu, a toť, že musí odejít, dokud ještě je čas – nesmí ho zatáhnout do intrik hudby, kde by ho dokázali pošlapat a jeho dušička by už nebyla čistá, nýbrž poskvrněná, pošramocená. Takové trauma mu nemohl způsobit. Ovšem na to už bylo dávno pozdě.

„Zítra dělám talentové zkoušky na hudební konzervatoř." Oznámil mu již polovičně dospělý, náctiletý pubertální fracek, co mu lezl na nervy, ovšem stále tak ho měl pořád rád. Strnul v pohybu, ruku se smyčcem připravenou k hraní. Zorničky se mu zúžily a on se jen tak stěží dokázal nadechnout. Pomalu ruku složil dolů a podíval se na bruneta před sebou přísným pohledem.

„Takže už si se rozmyslel, huh?" dodal ledovým tónem. Byl zklamán, doufal, že se tohle nebude muset stát a přesto, stalo se. Co komu udělal, že mu házel osud klacky pod nohy?

„Ano. Chci být virtuóz, úžasný a slavný hudebník." Dodal zelenoočka a zazubil se na něj. Levi si povzdechl, nemělo to cenu. Pohladil ho po hlavě a vstal.

„To by ses měl učit. Takže půjdu." Dodal klidně a složil si své housle do pouzdra.

„Přijdeš zítra?" zeptal se ještě malý brunet. Černovlásek si prohrábl své havraní vlasy a pokusil se ho ujistit. „Ovšemže, nemůžu si nechat ujít tak velký úspěch." A s těmi slovy odešel domů. Nikdo nevěděl, kde bydlí nebo jak se jmenuje příjmením, nepotřebovali to, což byla zřejmě největší chyba.

Slíbil jsi, že si ten úspěch nenecháš ujít. Říkal jsi, že budeš po mém boku stát, když budu studovat, prožiješ se mnou každý můj velký úspěch a další krok ke splnění mého snu. Ale lhal si. Stojím na vrcholu a ty tu nejsi. A víš, koho já z celého srdce nenávidím? Ovšemže to musíš vědět, říkal sem ti to nesčetněkrát. Nenávidím lháře. A ty jsi se jedním z nich stal. Co tě k tomu vedlo? I tak se na tebe ale nemůžu zlobit, můj milý Levi, protože ty jsi ten důvod, proč jsem to dotáhl tak daleko.