Tóny houslí [Ereri/Riren]✔

－８－

Pro Elizabetheen, která je u každého mého příběhu. Děkuji. ^^

„Láska je jako melodie – pokud je moc rychlá a ostrá, je špatná. Pokud je však naopak pomalá, jemná a milá pro sluch, je to to pravé."

Levi, celým jménem Rivaille, stál v obýváku, oblečen do čistého bílého oblečení se sluchátky na uších a houslemi v rukou. Nebýval moc fandou novodobých hudebních nástrojů na elektriku, ovšem i takových pár se u něj nacházelo. Pokud zrovna nechtěl jíti do filharmonie, chtěl si zahrát a odmítal ostatní rušit – povětšinou mu tedy bylo jedno, jestli hraje nahlas doma nebo ve filharmonii, poněvadž od sousedů se linuly mnohem horší zvuky a on by si troufl říct, že jeho hudba není tak hrozná jako vrzání postele a hekavé zvuky dvou osob při sexu, díky kterým celý barák ví, co se zrovna u sousedů doma děje. Nicméně, uběhl již týden od onoho incidentu a Eren, ačkoliv teda nevěděl proč, u něj doma zůstával zavřený. Odmítl jít do filharmonie, domů ani ke kamarádovi. Usmyslel si, že zůstane a bude okupovat jeho apartmán – a ačkoliv by to nikdy nepřiznal nahlas, byl za to nesmírně rád.

Chlapci mezi sebou stále ještě měli hodně hlubokou propast a jejich vztah by se nedal nazývat zrovna pozitivní, nicméně nebyl ani negativní, a vlastně oba dva byli rádi, že po tom všem tam stále nějaký ten vztah zůstával. Byly situace, kdy se k sobě oba měli víc, třeba v noci – jelikož měl Eren stále noční můry a nemohl spát, častokrát chodil k Levimu do pokoje, kde se k němu přitulil jako malé štěně vystrašené z bouřky, jen tam totiž usnul bez žádného snu. Černovlásek často přemýšlel, čím to bylo, vždy ale došel k názoru, že jelikož ho zachránil, chlapec z něj cítí bezpečí. Neviděl, jak je do něj moc zamilovaný, protože se bál, že jeho vlastní city ve stejné míře nebudou opětovány a on nechtěl být raněn. Prostě před sebou vystavěl zbytečnou, tlustou zeď, která ho měla částečně chránit a dvířka pro bruneta byla až moc malá, aby nimi k němu vešel hned. Prostě to potřebovalo čas. Nicméně tu byly i situace, kdy se oba spolu nebavily nebo měli šarvátky.

Když se Eren dostal do špatné nálady, jeho jediná obrana byla všechny vytěsnit. V tu chvíli se zamkl v pokoji, odmítajíc jíst, pít, s kýmkoliv mluvit a celou dobu buď ležel v posteli a přemýšlel nad životem se slzami v očích, anebo hrál. Levi si nebyl vědom toho, že by mu nějaké housle půjčoval a v jeho sbírce také žádné nechyběly, proto usoudil, že v nestřeženou chvíli – zřejmě v nočních hodinách – se chlapec musel s jeho klíčemi vyplížit ven a pod rouškou tmy si dojít pro ty své domů. Nemyslel si, že by si došel do filharmonie, a kromě toho každý hudebník měl několik houslí – strašně často se jim stávalo, že se při vystoupení rozbily, a než je opraví, to také nějaký čas trvá, že ano. A další chvíle byly takové, kdy byl naštvaný z nějakého, pro černovláska neznámého důvodu, a jakmile k němu vešel do pokoje, začaly po něm lítat jeho vlastní věci. Ano, sic většinu z nich pochytal, protože byly lehké, ale jednou po něm začal házet talířky, a to se chudák raději musel klidit, ať není zraněn ještě více, než se stalo. Tehdy ho totiž talířky zasáhly nečekaně a on se nemohl krýt, takže pár modřin na obličeji, roztržený ret a celé pozdní odpoledne stráveno v nemocnici při vytahování střepů a zašívání ran. To se tedy naštěstí stalo jen jednou, od té doby se Eren Levimu vyhýbal, jak to jen šlo, zřejmě z důvodu viny. A černovlásek na něj netlačil, neměl důvod, musel počkat na to, jak se s tím chudák sám vypořádá.

Při hraní jemných tónů jeho další z oblíbených písní se domem rozezněl zvonek, který slyšel i přes sluchátka – nebyl tím, kdo by měl sluchátka naplno, nehodlal si poškodit sluch, měl je jen proto, že při kontrole Erena zjistil, že mladík usnul vyčerpáním z probděných nocí a probrečených dnů. A také chtěl slyšet, kdyby začal opět z nočních můr křičet, tak aby ho mohl jít neprodleně vzbudit. Ale překvapivě tam bylo ticho. Povzdechl si a sklonil housle, sluchátka si sundal tak, aby mu stále visely kolem krku a se smyčcem v ruce šel otevřít dveře. Jediné, co se rozléhalo rozlehlým apartmánem bylo nedočkavé zvonění a ťapaní jeho holých nohou po podlaze. Otevřel dveře s jeho obvyklým výrazem, když mu někdo dal facku. Zamrkal a podíval se na přítomného před sebou.