Tóny houslí [Ereri/Riren]✔

－１８－

„V zoufalé situaci člověk dělá zoufalá rozhodnutí. Nesuďte jej tedy, pokud to bylo z lásky k vám."

Levi stál v hale filharmonie a pozoroval všechny, kteří kolem něj procházeli. Byl to teprve den, co Eren odjel pryč, ale rozhodně mu to přišlo jako týden. S falešným úsměvem se díval kolem a zdravil každého, kdo v odpoledních hodinách zavítal mezi hudebníky, ať už to byl někdo z ministerstva či prostý občan. Cítil se jako zombie, pod očima měl tmavé kruhy a modřiny na rukou i nohách se mu nestihly hojit. Doufal, že dneska by mohl být natolik zaneprázdněný, že Smitha nepotká, ale jeho přání bohužel vyslyšeno nebylo, což poznal podle vysoké, svalnaté postavy, která se k němu blížila. Zvedl se mu žaludek a kdyby dneska něco jedl, již dávno by to bylo na podlaze, ale on měl problém pít, natož aby se vůbec najedl. Noční můry ho pronásledovaly pokaždé v noci, takže ani nespal a pokaždé co viděl toho parchanta, nemohl dýchat a na čele mu vyrazil pot, což se mu neuvěřitelně líbilo.

„Pane Ackermane, můžete jít prosím se mnou?" zeptal se ho Smith. Levi se zamračil, snažíc se nedát najevo rozklepané ruce a polkl.

„Omlouvám se, ale mám práci." Zahuhlal mladík a uhnul pohledem. Něco bylo špatně, něco s ním bylo, že by měl nějakou psychickou poruchu? Popravdě by se tomu ani nedivil, celý život se mu totiž začal sypat pod nohama jako domeček z karet. 

„Bude to jen pět minut." Usmál se Smith tak, aby nevzbudil podezření ostatních a chňapl menšího, hodně oslabeného hudebníka za ruku. Ten sebou škubl, ale jeho síla byla dávno ta tam, takže se nemohl vymanit z jeho sevření, ani kdyby chtěl. Blondýn ho táhl chodbami, až nakonec došli k šatnám, ale nešli k němu do kanceláře nebo do Leviho šatny, naopak zamířili do Erenovy šatny. Moc dobře jí poznával, byla celá prosycená jeho osobitou vůní. Tohle ne, tady to nemohli dělat, něco jiného bylo nechat se nedobrovolně povinně znásilnit u něj na stole a něco dalšího bylo nedobrovolně povinně dělat to v šatně osoby, kterou nejvíc miluje. To už bylo i psychické týrání. Jakmile vešli, černovlasý muž se zajíkl a z jeho očí začaly téct slzy. 

Z blondýna již nebyl ten vtipný, uhlazený manažer, nýbrž zvíře, které nebralo ohledy na ostatní. Jakmile zaklapl zámek dveří, muže, kterého dosud držel za ruku odhodil do rohu místnosti. Černovlasý mládenec narazil tváří na drsnou zeď a odřel si ji, ale to bylo zřejmě tomu druhému jedno, neboť ho hned vzal za vlasy a ještě dosud omámenému muži strčil hrubě svůj úd do úst až po kořen. 

Levi se začal dávit, oči vytřeštěné a lapajíc po dechu se snažil vymanit ze spárů onoho prasete před ním, nicméně bezúspěšně. Jeho vidění se začalo pomalu mlžit tím, jak se  mu do očí draly slzy. Tohle nechtěl, tohle nešlo, nezvládal to každý den - a nebylo to jen jednou, bylo to ta ten den několikrát a pokaždé na jiném místě. Sic ho to vzrušovalo, nechtěl to dělat. Tak moc se za své tělesné projevy styděl, ale blondýna to ještě víc rajcovalo. Zamračil se a v nestřežené chvíli ho kousl. Vysloužil si za to surovou ránu pěstí.

„Takže ty budeš kousat? Zmetku!" Zavrčel na něj. 

Chytl ho za vlasy a prudce s ním smýkl proti zdi, která se potkala s jeho tváří a on by vsadil všechno na to, že mu právě zlomil lícní kost. Zamžoural, hodlajíc se nadechl, ale jeho břicho schytalo kopanec ostrou špičkou boty. Zakašlal a vyhrkl ze sebe trochu krve. Odplivl si a zlým pohledem se podíval na blondýna, mračíc se - kdyby pohled zabíjel, byl by už mrtvý. Svou bílou košili měl od krve, stejně jako šátek nad ní. Ruce, neschopné pohybu, mu svázal za záda a prudce z něj strhl jeho kalhoty i se spodním prádlem. Levi, trpíc celé tohle divadlo, pomalu ale tiše brečel, vzlykal, neschopen se nadechnout. Měl možná z minula zlomených pár kostí, ale do nemocnice jít nemohl, neboť by to doktoři poznali. Musel to přetrpět, byl silný, pro Erena cokoliv.

Blonďatý muž ho přehnul přes menší, konferenční stolek stojící v místnosti a surově do něj vnikl. Černovláskovi se před očima udělaly mžitky bolestí, až vykřikl - což mu bylo ale úplně prd platné, neboť v tuhle hodinu v šatnách nikdo již dávno nebyl. Zaječel a zasýpal, z očí mu stále teklo víc a víc slz a on po chvíli nemohl ani křičet, protože mu hlasivky vypověděly službu. Byl zhrzený, cítil se použitě a zacházel s ním jen jako se špinavou hadrou. Již dávno neměl žádnou vůli, již přestával vše cítit a pomalu se z něj stávala chodící mrtvola, která přežívala den co den. Pokaždé v něm kousek z jeho duše umřel. A to to měl tak vydržet měsíc? Byl si jistý tím, že mu jeho zdravá mysl vypovídá službu. 

Jakmile se blondýn uspokojil, nechal zakrváceného černovláska ležet na zemi.  Sám se oblékl a s pohrdavým úsměvem odešel. Levi přemýšlel, co svému bývalému spolužákovi udělal, že se mu tak musel mstít. Bylo to snad proto, že neopětoval jeho city a odmítl ho? Že ho tehdy nakopal, když si na něj něco zkusil? Byl to prostý surovec, který nikdy nedokázal milovat, dělal vše jen pro sebe, ne pro druhé. Mstil se mu snad za to, že si našel někoho jiného? Bylo to nejvíce pravděpodobné. Chtěl mu ublížit a Eren byl jeho největší slabina, tudíž toho využil. Věděl, že si měl najmout jiného manažera, ale Smith mu říkal, že bude v pohodě a nic mu neudělá - bejvávalo, lhal jako když tiskne. Nenáviděl svůj potupný život, kdykoliv kdy našel nějaký kousek svého dávno ztraceného štěstí, přišel někdo, a tak rychle jak to štěstí nalez mu ho opět vzal. 

Před očima měl temno, všechno ho bolelo a on se dusil, vystaven stresové situaci nebyl schopný ji bez pomoci zvládnout - pokud z toho všeho vyvázne bez trvalejších následků, bude ještě rád. Zamžoural a svalil se do klubíčka na bok, doufajíc, že ho zde nikdo nenajde, i když na druhou stranu by to bylo nejlepší, protože by se toho konečně zbavil. K čertu s nějakou hudební kariérou, měl svou hrdost, kromě toho Smitha už dávno nepotřeboval, měl tolik peněz, že by uživil sebe i Erena, aniž by museli někdy v životě hnout prstem. Eren, to byla jeho láska, nikdy by mu nic takového nemohl udělat. Doufal, že až se to vše dozví, odpustí mu a nebude si to brát za vinu. Ačkoliv se obával, že to najde až po jeho vlastním pohřbu. Smutně se pousmál, než zavřel oči a oddal se té sladké temnotě, která ho celou dobu pokoušela.

Můj milý Erene, jistě víš, že pro tebe bych udělal cokoliv. Poslední dobou se to ale nějak sype vše dohromady a já již nevím, jak dlouho budu se zdravou myslí. Jak dlouho budu moct uvažovat, již totiž nejsem tím, kým jsem kdy byl, měním se, pomalu ale jistě uvnitř umírám. Prosím, já tě prosím, volám o pomoc, potřebuji někoho, kdo mne z toho dostane. Vidět tvůj nádherný úsměv, cítit tvůj dotek, tvé hebké vlasy... Prosím, vrať se mi, ať to mohu zvládnout.