Tóny houslí [Ereri/Riren]✔

－４－

„Věci, které jednou uděláš, se ti posléze vrátí. Proto dělej jen to, co chceš, aby ti bylo vráceno."

„Mikaso, Armine, Annie. Jsem rád, že jste přišli." Usmál se elegantní hnědovlásek na své přátele, jakmile je uvítal v hale.

„Jsme moc rádi, že jsi nám sehnal volňásky, bylo nám řečeno, že tohle je velice skvělý houslista." Přikývla Annie a chytla se Armina za jeho nabízené rámě. Zelenoočka se usmál a podíval se na Mikasu. Ta se něj také usmála a přikývla, chytila se ho za ruku a spolu se vydali vstříc hMěli místa v první řadě, aby si nenechali ujít každý tón, který houslista nechá svými prsty pronikat do celého sálu.

Jakmile usadil Armina, Annie a Mikasu, přispěchal k němu poněkud udýchaný muž. Eren ho poznával, byl to manažer pořádajíc večerní koncerty. Eren se uklonil dámám a jako slušný džentlmen se jim omluvil a odešel v doprovodu muže před hlediště. Poměrně vysoký muž s blonďatými vlasy se mu omluvil a pohlédl na něj, v očích měl očekávání.

„Já se vám moc omlouvám pane Jeagere, ale musím vás požádat o laskavost. Jelikož jste tady jeden z mála talentovaných houslistů a dnešní doprovod, který měl hrát duet onemocněl, musím vás požádat, zdali byste nemohl vzít na sebe tuhle zodpovědnost a jít zahrát pár písní. Není to nic velkého, ale jistě vám za to zaplatíme plnou taxu." Vychrlil na něj blondýn. Eren se na něj usmál, a jelikož byl doopravdy hodná, milá a čistá duše, nikdy by nenechal nikoho ve štychu.

„Jistěže, bude to pro mne pocta." Přikývl mu na jeho nabídku. „A o peníze mi nejde, baví mne hrát, proto to také dělám. Ačkoliv tedy na sobě dnes mám pouze smoking, nevadí to?" zeptal se mile zelenoočka. Muž před ním jen mávl ledabyle rukou. „Domnívám se, že žádný problém to nebude, pane Jeagere."

Eren se usmál. Cítil se šťastný. Převzal si spokojeně noty a zmizel za scénou. Neměl sebou své housle, protože je dnes výjimečně nechal doma, přesto byli velice ochotní a jedny nádherné, modré housle mu půjčili. Také mu bylo řečeno, že i kdyby měl své housle, tak mu stejně dají tyhle, protože hlavní hvězda si nepřála housle znějící jinak. Chtěl mít vše čisté, osobité a jedinečné. Hnědovlásek tušil, že se namočil do ne moc příjemné situace, i přesto ale udělal své maximum proto, aby byl dneska skvělý. Jistěže na sobě neměl nic moc elegantního, pouze bílou košili, černé sako s černými kalhotami a černé lakýrky, ale i tak vypadal opět elegantně, neboť byl nádherný a štíhlý. Některé ženské na něm mohli oči nechat, ale jemu to stejně bylo jedno. Jeho srdce totiž od malička okupovala jedna jediná osoba, které celé patřil, a i kdyby měl být do smrti sám, nikdy by se téhle lásky nevzdal. Věděl, že tohle je to jediné, co si z celého srdce přeje, to je ten důvod, proč v noci hledí na hvězdy nebo hraje v tichu a šepotu mírného vánku při měsíčním světle – tím důvodem byl on. Vzpomínal každou noc na krátké, onyxově černé vlasy, které byly vždy jemné jako peří. Před očima se mu objevovaly ty šedé, třpytivé oči, které vypadaly krutě, jen v jeho přítomnosti zářily jiskrou a ukazovaly najevo jeho nejnitěrnější pocity, aniž by kdy pohnul kouskem svalu ve tváři.

Vzal si housle a podíval se na již předem připravené noty. V kapse svého saka měl úhledně poskládaný onen tmavě modrý kapesník vyšívaný stříbrnou nití. Možná byl moc velký úchyl, ale chtěl ho mít stále při sobě, protože pro něj znamenal mnoho, ačkoliv byl jen obyčejný kus látky. Jeho obyčejný kus látky, prosycení nasládlou vůní čerstvě natrhaných lilií.

Zhluboka se nadechl, na ruce si navlékl jemné, sněhově bílé rukavičky a pousmál se. Netušil, kdo je ten hudebník, kterému bude jednoduše asistovat a doprovázet ho při jeho písni, ale těšil se. Srdce mu zběsile bilo, adrenalin proudil žilami a on opět vstupoval do oné sladké euforie, kterou tak miloval. V ní se konečně cítil celý, naplněn až po okraj melodií byl šťasten, tak jak býval jen s oním mladíkem.