Amnesty

4.

Seděl jsem nehnutě na posteli a naslouchal všemu co mi doktor říkal. Kluci tu byli se mnou, zřejmě jako má psychická podpora.

,,Měl jste opravdu velké štěstí pane Jeon." Pokračoval doktor. ,,Z nehody, která se vám stala, bylo ve vašem případě skvělé že jste přežil se svou přítelkyní i převoz sanitkou. Podstoupil jste operaci, která nebyla zcela jednoduchá.

Při prvním nárazu jste si zlomil dvě žebra na levé straně a nalomil jedno na pravé, přičemž při vaší akci pokusit se přítelkyni pomoct po druhém nárazu, jste si ho zlomil a skoro propíchl plíci.

Dále jste měl vnitřní krvácení ze sleziny a skoro rozdrcenou levou ledvinu, kterou se nám podařilo zachránit, ale bylo za pět dvanáct. Pak jste si zlomil holení kost a naštípl kotník na pravé noze.

Váš stav se za dny, co jste spal výrazně zlepšil a tím že jste sportovec se zotavíte rychleji. Budete ale muset chodit na nějaké terapie a cvičení, které vám pomohou lépe a rychleji se vrátit do původního stavu. Zatím si netroufám říct, jestli to bude riziko, aby jste se vrátil k tančení na pódiu, to se uvidí až podle toho, jak si povedete, ale věřím, že se vám to podaří."

Dokončil svůj proslov a lítostněji se na mě usmál. Úsměv jsem se mu pokusil oplatit, ale vyšla z toho jen pokusná čárka na mých rtech.

,,Pokud možno, poprosil bych vás, abyste se rozloučili a odešli, pan Jeon potřebuje odpočinek a spánek. Relaxace je teď velmi důležitá pro jeho uzdravení. Pokud se vše bude dařit dobře, do dvou týdnů by mohl jet domů, ale stále by musel chodit na terapie. A teď mě omluvte, musím jít ještě zkontrolovat slečnu na vedlejším pokoji." Řekl doktor Lee, jak se na začátku představil, spíše směrem ke klukům, jako dostatečnou informaci a odebral se pryč.

Já jsem pořád vylekaně ležel na nemocničním lůžku a díval se na bílý strop. Uklidňující bílá barva značící klid, čistotu, nevinnost, ale bohužel taky nejistotu a nemoc. Nikdy jsem ji neměl moc rád, svým způsobem mě děsila, ale teď mě příjemně uklidňuje.

Kluci se se mnou pozdravily a se smutnějšími úsměvy, kde byl však vidět i náznak štěstí odešli s tím, že se vrátí následující den.

Teď na mě dolehla myšlenka s Laurou. Mezitím co jsem nechtěně, ale pozorně hltal každé slovo pana doktora, jsem se opomněl zeptat na její zdravotní stav. Jak je na tom, co přesně se jí stalo, jaká má zranění a vůbec na všechno, co by mi mohl doktor říct. Bohužel má momentální bezmoc, která mi dovolovala maximálně ležet na lůžku a kvůli přístrojům a hadičkám na mém těle se nemoci ani hýbat, nejsem schopný ničeho. Jen jsem se slzami v očích ležel a na bílém stropě si představoval vesele usmívající se Lauru.