Amnesty

8.

Probudilo mě klepání na dveře. Chvíli jsem jen rozespale mžourala po místnosti, než jsem si všimla onoho chlapce stát ve dveřích. Tentokrát už bez vozíku, ale stále se smutným výrazem.

,,Ehm.. neruším?" Zeptal se opatrně a díval se na mě. Lehce jsem kývla na znamení že ne a on na to vstoupil do místnosti. Pomalu kulhavým krokem s berlemi došel až k mé posteli a posadil se na židli. ,,No já.." začal a podíval se na mě. ,,No.. pamatuješ si mě? Víš kdo jsem?" Když to říkal, vypadal opravdu smutně a já mu nejspíše ani nepomůžu.

Záporně jsem pokyvala hlavou a nadechla se. ,,Já.. promiň. Nevím, nepamatuju si nic než jen probuzení tady v nemocnici. Dál se dostat nemůžu, nepamatuju si ani rodiče, proč jsem tu, a prý mám přítele. Já.. chci to vědět, ale prostě nemůžu." Rozbrečela jsem se, nacož mě mladík jen lehce objal. "To objetí.. už jsem ho někdy cítila, úplně stejné.." ,,Emm.. můžu se zeptat na jméno?" Šeptla jsem a čekala na jeho reakci.

,,Jsem Jungkook. Jsem tvůj přítel." Na to jsem se úplně zarazila a začala se koukat před sebe. Slzy mi z očí tekly proudem. Chlapec, tedy Jungkook vedle mě začal panikařit a snažil se mě nějak uklidnit.

"Jaktože si nepamatuju jeho? Vždyť ani nevím jestli mluví pravdu, ale.. je to Jungkook.. já si říkala že mi je to jméno nějak povědomé." Chvíli jsem přemýšlela a pak se otočila na něj. ,,Promiň. Chci si to pamatovat, chci si pamatovat tebe, ale nic krom toho co mi řekl doktor nevím." Zesmutněl ještě více, ale pak se na mě usmál. ,,To je v pořádku. Udělám všechno proto, aby se ti paměť vrátila a pomohu ti."