Amnesty

10.

Pohled Laury
Zase někdo přišel. Chvílemi si připadám že je to tady jako nějaká průchozí místnost. Dva dny.. jsem vzhůru jen dva dny a už se mi tu ukázalo tolik osob. Některé mi byly povědomé, ale některé jsem si připadala že jsem nikdy neviděla, ale pak mi zase vrtá hlavou.. že jestli by to byl někdo, koho neznám a někdo kdo se mnou zřejmě nemá nic společného by ho sem nepustili. Navíc jsem v pokoji sama, takže aby to byly návštěvy pro jiného pacienta si nemyslím.

Tentokrát sem vešel vyšší tmavovlásek s pohrávajícím úsměvem na tváři. ,,Ahoj" promluvil k mé osobě a posadil se vedle mě. ,,Ahoj.." řekla jsem tišeji, ale stále ho pozorovala. ,,Jsem Tae.." ,,Ahoj Tae, Proč si sem přišel?" Zeptala jsem se a pousmála se. ,,Usmívej se víc. Dřív si nedělala nic jiného než si se smála. Úsměv ti sluší, ale teď mi přijdeš smutná. A jsem tu protože chci aby si tu nebyla sama a taky proto, že mě o to poprosil Jungkook, protože už nemůže nikam jít. Byl na první terapii." Odpověděl a já naslouchala. ,,Děkuju a... No.. příjde mi to blbý, ale potřebuji se tě na něco zeptat.." ,,Ptej se na cokoliv, rád ti odpovím." Znovu se na mě usmál. ,,Ehm.. no.. jak se my dva známe? Co vlastně pro mě jsi?" zeptala jsem se a uhla pohledem čekajíc špatnou odpověď.

,,Jsem tvůj nejlepší kamarád. Začali jsme se spolu bavit ještě o něco dřív než si začala chodit a Jungkookem a hned ze začátku jsme se hodně sblížili." Odpověděl mi s úsměvem a pohladil mě po hlavě. ,,Jak dlouho s Jungkookem chodím?" Zeptala jsem se opatrně, aby ho to nenaštvalo. ,,Za týden to bude sedm měsíců." Odpověděl mi a já se pokusila vzpomenout na to, kdy jsme spolu začali chodit.. bohužel, na nic jsem si nevzpomněla, jen to pohlazení na hlavě mi něco připomíná.