Amnesty

7.

Místností se rozlilo nepříjemné ticho, které bylo přerušeno tiššími vzliky kluka na vozíku. Očima, které zakrývaly jeho slzy koukal na mě. Ostatní taktéž, skoro začali brečet. "Co jsem udělala?"

,,Myslím že byste měli jít. A to hned. Prosím odvezte pana Jeona sebou." Prohlásil nějaký muž v bílém plášti a mířil si to ke mě. ,,Ne, já tu zůstanu." Vzpíral se zraněný mladík. Ostatní ho ale už brali a šli ven. Zůstali stát za oknem a smutně se na mě skrz něj dívali.

,,Slečno Wentnová, pamatujete si proč jste tady? Co se vám stalo?" Ptal se mě doktor mezitím, co mi svítil speciální baterkou do očí. ,,Já.. já nevím." Řekla jsem smutně. ,,Jak se jmenujete?" ,,Laura... Laura Wentnová." ,,Teď jste se zasekla že nevíte, nebo jste si jen nebyla jistá jestli je to správně?" Optal se mě doktor. ,,Nevím. Tedy jako teď už ano." ,,Dobře." Řekl a posadil se na židli vedle mě. ,,Jméno víte. Dokážete mi ještě něco o sobě říct? Cokoliv na co si vzpomenete, rodina, přátelé, přítel, prostě cokoliv." Řekl a díval se přímo na mě a sledoval co se bude dít, mezitím si do své tabulky, kterou si hned po příchodu odložil na stolek vedle mé hlavy, něco zapisoval. "Já mám přítele?"

Snažila jsem se vzpomenout na cokoliv co by něco vysvětlovalo nebo cokoliv, co se týče mě. Pomalu, ale přerušovaně jsem se nadechla a zakašlala. Doktor si hned stoupl a trochu mě nadzvedl do mírnějšího sedu, aby se mi líp kašlalo a pak mě zase položil.

,,Jmenuju se Laura Wentnová... Je mi.. 18? Jo, 18. Narodila jsem se.. 23.3.2002. mám rodinu.. Táta, máma a.. Kaila." ,,Kaila? Kdopak to je?" Zeptal se pomalu doktor. ,,Myslím že to je můj pes, dostala jsem ho. Nejspíše k osmnáctým narozeninám, ale nedokážu si vzpomenou jestli je to tak." Posmutněla jsem. ,,To nevadí. Vzpomínáte si ještě na něco?" ,,Já.. vzpomínám si na jména Kuba, Luke, Hana a Ani, ale nevím kdo to je, proč si je pamatuju, já.. prostě se nedokážu vrátit zpátky. Jediný co si pamatuju je probuzení tady a jinak nic." Rozbrečela jsem se. Za oknem jsem viděla onoho chlapce na vozíku jak si dává před pusu ruku a rozbrečí se naplno a ostatní ho otáčejí od okna pryč a uklidňují.

,,Ššš,  bude to v pořádku. Dejte tomu čas. Uděláme ještě nějaká vyšetření abychom zjistili, jestli jste už v pořádku a pokusíme se zjistit proč si na nic nepamatujete. Ale ještě se chci zeptat. Pamatujete si na jméno Jeon Jungkook?" Zeptal se mě. Já jsem na něj vytřeštila oči. "To jméno... Sakra, něco mi to říká." ,,Já.. už jsem ho někde slyšela.. ale nevzpomíná si." Dořekla jsem a nechala další slzy aby máčely mou tvář. ,,V pořádku. Pošlu za vámi sestru aby vám dala něco na uklidnění." Řekl a odešel.

Ještě se stavil za klukama co stáli před místnosti, něco jim řekl a pak jsem už viděla jen to, že nebrečí jen onen kluk, ale i pár dalších. Chtěla bych vědět kdo jsou, prostě chci, ale jakýsi blok v mé hlavě mě nikam nepustí.