Amnesty

32.

O dva týdny později

,,A vážně tu budete ještě další týden?" Zeptala jsem se s úsměvem Lukeho který seděl vedle mě. Společně s ním jsem se dívala na film. Všichni ostatní už spí, ale mě se ještě nechtělo a Lukemu zřejmě taky ještě ne.

,,To víš že jo. Tohle je velká událost, nemůžeme odjet hned, navíc si nám hodně chyběla a od té nehody jsme hledali nejbližší možný termín sem za tebou." Usmál se Luke. ,,Jo.. to mi připomíná že mám zítra další terapii, a nejspíše ještě posezení s psychologem. Ale ten říkal že to bude maximálně na kraťoulinko, jelikož už sám vidí obrovské zlepšení, tak mě tam není prý nutné držet déle než je třeba." ,,To má pravdu. Kluci nám pořád psali jak to s tebou vypadá.. už jen z těch zpráv bylo vidět že jsi na tom lépe." ,,Jo, to jo.. díky nim jo.. jen mě mrzí že tu ještě není táta s mámou. Nechápu jejich šéfa. Né že se mi tu u kluků nelíbí... Ale chtěla bych je u sebe.. obejmout je.." ,,Neboj se, brzy tu budou, uvidíš." Pohladil mě po zádech a znovu pustil film, který pozastavil když jsem poprvé promluvila.

Ráno, jakmile jsem se probudila na budík vyzvánějící v 8 ráno kvůli pozdější terapii, s berlemi jsem došla dolů, nachystala si menší snídani a pomalu s velkou opatrností ji donesla ke stolu.

,,Tak co, můžeme vyrazit?" Zeptal se mě Jin, který scházel schody za mnou do obýváku. ,,Asi jo.. jen není tam někde Kuba?" ,,Já jsem tady, co potřebuješ Lau?" Promluvil Kuba scházející schody chvilinku po Jinovi. ,,No.. pojedeš prosím se mnou?" ,,Stalo se něco Lau?" ,,Ne jen jestli bys jel se mnou prosím?" ,,To víš že pojedu, jen ten tón kterým to říkáš se mi nelíbí. Trápí tě něco?" ,,Už není co by mě trápilo víc než to že zachvilku zase budete muset odjet." Usmála jsem se.

Pohled Jungkooka
Už je to nejmíň hodina co Jin vezl Lau na její terapii. Tudíž konečně můžu začít to, co plánuji na pozdní krásný večer v tenhle pátek.. má být úplněk takže to bude ještě krásnější.

Vytočil jsem Taeho číslo a po zvednutí hovoru jsem ho poprosil aby přišel za mnou.

,,...takže platí že nás tam vezmeš?" ,,Jo, věřím že se to povede." ,,Děkuju Tae, takže tě tu budu očekávat v 6 večer. Díky" usmál jsem se na něj ještě před tím, než s pokývnutím na souhlas pomalu odešel z mého pokoje.