Sticky notes || Drarry CZ

C H A P T E R F O U R T E E N

HELLO THERE,
po devíti měsících...
We're not gonna talk about this.
We're really sorry, okay?
Každopádně jsme se odhodlaly a sesmolily další kapitolu, která nám trvala nechutně dlouho (skoro dvě karantény, oops). hi
Ale třeba to má nějaké klady. Actually mě teď žádné nenapadají. No, nevadí.
Btw, udělám si tady promo. Na našem profilu je další story (v angličtině). Takže si ji běžte přečíst. Děkuju. :)

Každopádně tady je další kapitola.

Enjoy ✌️

Nebelvírská kolej, Škola čar a kouzel v Bradavicích

HARRY
Mé pocity ze včerejška byly smíšené. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Sebastian se neustále snažil šifrovat svou identitu čím dál víc a vůbec mi tím nepomáhal. Já ho mám rád, dokážu si představit, že by mezi námi mohlo být i něco víc, ale když se ani nebude snažit o odhalení, tak v tom budoucnost nevidím. Dnes mu to musím napsat. Nechci po něm, aby mi hned řekl, kdo je, ale aspoň malá nápověda by se hodila. Cítím se totiž, jakoby to celé byl jenom krutý vtip na mou osobu. Jsem si jistý, že někteří studenti by toho byli schopní. Každopádně, dnes mám mít trénink s malými druháky. Nevím, jestli si myslí, že je něco naučím, ale budiž.

Konečně jsem se vyhrabal z postele. Letmým pohledem jsem se podíval hodinky. Nebo o to jsem se alespoň pokusil. Z nějakého neznámého důvodu se totiž na mém zápěstí nenacházely. Ani jsem se je nesnažil hledat a podíval se na Ronovi. Obdržel jsem od něj ránu do předloktí a slova Nesahej na mě, idiote. I přes to jsem ale čas zaregistroval a zjistil, že mám dvacetiminutové zpoždění. Rychle jsem se navlékl do famfrpálového dresu, vzal si Kulový blesk a vyběhl z věže.

Famfrpálové hřiště, Pozemky školy, Škola čar a kouzel v Bradavicích

Dosprintoval jsem na hřiště. Všichni už tam samozřejmě byli a čekali jenom na mě. Cítil jsem se neskutečně špatně. Vypadal jsem jako arogantní idiot. TEN Harry Potter přece nemusí chodit včas.
„Všechny vás zdravím! Moc se omlouvám, že jsem přišel pozdě, ale díky tomu můžeme hrát, jak dlouho budete chtít." vychrlil jsem ze sebe. Vypustil jsem míče a odstartoval hru. Docela jim to šlo, až na pár faulů a loktů v břiše byla hra v podstatě bez problémů. Trochu jsem zjednodušil pravidla a snížil počet bodů, ať jejich první zápas netrvá čtyři hodiny. Vlastně to ani nebylo potřeba. První tým měl neskutečně šikovného chytače, který první hru ukončil ve dvaceti minutách.

Během páté hry (ano, páté, nemyslel jsem si, že doopravdy budou chtít hrát tak dlouho) jsem si všimnul, jak si jde někdo sednout na liduprázdnou tribunu. Tento nečekaný host měl nasazenou kapuci od hábitu, který byl mimochodem zmijozelský, šálou zakrytou spodní část obličeje a sluneční brýle (ano, vážně). Takže i kdybych tam viděl, tak tu osobu nepoznám. Vzpomněl jsem si na Sebastiana a poskočilo mi srdce. Co když je to on?

I přes můj úsudek, že v žádném případě nemůže být Sebastian, mě zajímalo, kdo z této koleje by se šel DOBROVOLNĚ podívat jak druháci hrají famfrpál. Modlil jsem se , aby tento nekonečný zápas už skončil a já se ho mohl jít zeptat, ale chytači se vyměnili a na pozici už nebyl ten šikovný kluk, co se možná jmenuje Finn. Z přemýšlení mě vytrhl potkouk, který mi proletěl kolem hlavy a já si uvědomil, že vlastně dělám rozhodčího a možná bych mohl dávat pozor

Po třiceti minutách a pěti faulech tým bez šikovného kluka, co se možná jmenuje Finn, konečně chytil zlatonku. Snesl jsem se k zemi a pogratuloval jim. Doufal jsem, že nechtějí další hru. Už bych to nejspíš nezvládl. Měl jsem hlad a byl neskutečně vyčerpaný po noci, kdy jsem se jen převaloval a myslel na kluka, u kterého neznám ani pravé jméno.