Take-over 2

9. chapter - Old games, bad end

Trissandra's point of view. 

Začátky hry pro mě byly krušné, než jsem se totiž naučila vůbec odpinknout míč, chvilku mi to trvalo. Všem ostatním to docela šlo, až tedy na mě a na Penn. Ta zdá se volejbal obdivovala, ale moc jí to nešlo Stejně jako mně. Byli jsme rozdělený do dvou týmů. V prvním jsem byla já, Harry, Pandora, Liam a v tom druhém byli Penn, Zayn, Louisa a Dylan. Viola s Melvinem dělali čárové rozhodčí a zbytek naší party si očividně našli lepší zábavu, než byl volejbal. 

"To snad není možný, jak tohle nemůžeš vybrat?" už asi podesáté se ozve rozčílený hlas Zayna, směrující k Penn, která se snažila jak jen mohla, ale všude byla pozdě. Řekněme, že hlavně já a Penn jsme byly ty, které většinu míčů kazily, ale rozdíl byl v tom, že mě za to nikdo nenadával. Harry mi naopak říkal, že je to jen stupidní hra a ať na to kašlu, i když mě to doopravdy štvalo. Nesnášela jsem, když mi něco nešlo. 

"Můžeš být laskavě zticha? Já se snažím! Jasný?" zakvílí Penn zpátky. 

"Ale nevypadá to tak. Vždyť kvůli tobě zase prohrajeme set." 

"Kvůli mně? A co to tvoje slavný podání, které jde vždycky do sítě?!" 

"Stalo se to dvakrát! Jasný? Dvakrát!" 

Harry se je snaží uklidnit a zahajuje další hru podáním, a tak Zayn s Penn nemají příležitost k tomu se hádat. Jeho podání vybere Dylan a přihraje Penn, která šikovně míč odbije a ten přistane na naší polovině, kde ho nikdo nestihl vybrat. "Super, Penn!" vyjeknu, i když bych nejspíš neměla mít radost z toho, že jsme právě ztratili jeden bod, ale ostatní se ke mně přidají a začnou Penn chválit. "No vidíš, že to jde... když se chce." řekne na Zayn. 

Penn mu na to ukáže jen vzdvýžený prostředníček a dál se věnuje hře. 

Hrajeme ještě asi hodinu. Nakonec to dopadlo tak, že jednou vyhrál náš tým a podruhé jejich tým. Takže to skončilo remízou a všichni byli spokojený. Po hře se všichni vrhnou do vody, kde ze sebe umyjeme veškerý písek a pot. Všude kolem byl úžasný klid, i když tu bylo docela dost lidí. Bylo to doopravdy krásný místo. Člověk tu úplně vypne a napadají ho jen krásný myšlenky a nápady. 

"Chtěla bych tu zůstat napořád. Tady je takový klid, nikdo nic neřeší." povzdechnu si Penn, která byla pod vodou přímo vedle mě. Bylo příjemné teplo, takže jsme mohli zůstat ve vodě pozdě do noci. "Já ne. I přes to všechno... mám ten náš bláznivý Ravenwood ráda. Nedokážu si představit žít někde jinde." řekne mi na to Penn. 

"Asi máš pravdu. Stejně se tam za pár dní budu zase těšit, jako malá holka. Něco na tom městě je... jen nevím co." 

"No tak bez ohledu na to, že kus toho města máš ve jméně... je to město, kde tě vždycky něco překvapí. Nikdy nevíš, co od něj máš čekat. Je nepředvídatelný, a to je to, co na něm miluju ze všeho nejvíc." neřekla bych to líp, než Penn. Bylo až neuvěřitelné, jak moc stejné názory na věci máme. Penn byla moje spřízněná duše. "Ani si nechci představovat, kde bych teď byla, kdyby si mě Harry nenechal." řeknu zničehonic. 

"Na to ani nemysli, protože jsi s námi a už navždycky budeš." 

Tahle věta mě neskutečně zahřeje u srdce. Navždycky už budu mít svou rodinu. Nikdy nebudu sama a to je to nejdůležitější, protože na samotu si člověk zvyká těžko. 

***

K večeru jsme rozdělali oheň a posedali si všichni k sobě a opékali maso a maršmelouny. Ukázalo se že Dylan zná pár akordů na kytaru, takže projevil snahu o zahrání nějaké písničky, ale moc se mu to nedařilo. Obhajoval se, že je to pěkná doma, co na kytaru nehrál. Byl to krásně teplý večer. Hned vedle sebe jsem měla Harryho, který se chvilkami věnoval svému telefonu a malinko se při tom mračil, ale většinu času mi jen ležel na rameni a šeptal mi do ucha sprosté věci, které se mnou plánoval dělat v autě.