In love with you again [Harry Styles]

2.

Londýn

 

Bylo to jako sen. Ani jsem se pořádně nevzpamatovala z přijímaček na vysokou a bylo tu stěhování a spousta věcí okolo něj. Vše šlo tak rychle, můj život šel rychle. Jako by se snažil přizpůsobit chodu společnosti v Londýně.

Z toho města jsem byla tak nadšená. 4 roky tady budu a ono se stane mým. Budu jeho součástí.

Byt vypadal celkem slušně. Na to, že byl zaplavený krabicemi s věcmi a ještě jsme neměli vymalováno, dal by se zařadit k těm lepším. Byl ve třetím patře, takže ne moc vysoko, abychom nemuseli použít výtah, ale taky ne dost nízko na to, aby se sem někdo dostal. Alex - můj kamarád už od základky se tu nastěhuje se mnou, protože bude chodit na medicínu. Oba jsme to slavili jak dva blázni, když nás přijali. Bylo mým přáním, nemuset Londýnem proplouvat sama.

Zařizování bytu proběhlo ještě předtím, než začala škola, takže jsme se mohli pořádně vyřádit. Dala jsem si záležet na vlastním pokoji a na koupelně. Dny jsme trávily zařizováním a ostatní volné chvíle jsem si užívala Londýna. Bylo to poprvé, co jsem měla tu čest a chtěla jsem navštívit alespoň ty nejznámější památky. Všechno prostě vypadalo dokonale. Škola, vztahy, byla jsem plná energie a dobré nálady. Nelhala jsem si, vzpomněla jsem si na něj hodně krát, tohle je přece jeho město. Ale čas hojí všechny rány. Ony tam sice pořád jsou, ale už nebolí tolik jako na začátku. A když jsem na něj nemyslela, bylo mi vlastně dobře. Už to byl rok od toho, co jsem ho uviděla naposledy.

***

Zaklapla jsem knihu, uklidila propisku a po příkladu ostatních se zvedla, abych vyšla z učebny. Nikoho jsem tu zatím neznala, ale vyhovovalo mi to. Rozhodla jsem se projít v parku, když dneska lehce svítilo slunko. Byl plný studentů, někteří tam byli sami a učili se, jiní se tu sešli se svou polovičkou. Sedla jsem si na lavičku a vystavila tvář slunci.

No ale moc dlouho teda nehřálo a na nás všechny se snášela zima. Svetr jsem si přitáhla více k tělu, ale nestačilo to, tak jsem to samé udělala i s šátkem. Sledovala jsem lidi, co chodili kolem, a v hlavě mi vířily nejrůznější myšlenky. Nejvíce se jich týkalo školy. Zatím jsem se prvním ročníkem protloukala dobře, hlavně abych to nezařekla.

Když na mě dopadly první kapky očekávaného deště, zrychlila jsem chůzi. Schovala jsem si hlavu do kapuce, ale u toho jsem nepozorovala silnici a do někoho vrazila.

Začala jsem se omlouvat. Děkovala jsem Bohu, že jsem si dnes nekupovala kávu. Kdyby ano, byli bychom od toho oba polití.

"Katie?!"

Kolik že to má Londýn obyvatel a jak že je vlastně velký? V číslech se neorientuju, ale jak je možné, že mám to štěstí a potkám zrovna jeho?!

"Nialle, ahoj." Ani jsem se nesnažila předstírat, že jsem někdo jiný. Ale přiznávám, že mě to napadlo. Upřímně jsem spíš překvapená, že si na mě po tom roce vůbec všiml. I když jsem mu k tomu svým nárazem vlastně dopomohla.

"Co tu děláš?" vykoktal překvapeně a hned si nasadil tmavé brýle, které mu spadly. No jo, nosit v listopadu sluneční brýle je velmi nenápadné.

"Studuju tu," odpověděla jsem popravdě. Opět jsem změnila směr, vracela jsem se spolu s ním do parku.

"Proč jsi nedala vědět? Zayn ti přece dával to číslo." zamračil se. No jo, copak mu mám říct, že se radši budu distancovat od toho, co jsou tady a že jsem měla strach, že mě nikdo z nich nepozná? Nejvíc jsem se asi bála u Harryho, pravda. "Nebyl čas," zamumlala jsem lživě. Překvapeně se na mě podíval, ale nic víc neřekl.