In love with you again [Harry Styles]

9.

Od té doby bylo všechno… celkem fajn. Hádali jsme se, bez toho by to nebyl Harry, ale vždy to dokázal nějakým extraromantickým skutkem odčinil. Už jsme spolu byli více jak půl roku. Pro mě to byla premiéra a pro něj nejspíš taky. Ze začátku mě ty holky, co ho platonicky milujou, nenáviděly. Po pár měsících si ale zvykly a řekla bych, že některým jsem se možná i trochu líbila - v rámci mezí. V bulvárech se psalo o našem vztahu a všichni čekali, kdy se rozejdeme (kdy mě Harry opustí kvůli jiné).

Já už na to nečekala. Už znám Harryho víc, vím, čeho schopný je a čeho ne. A jestli mě někdy opustí kvůli jiné, bude to proto, že už ke mně nic necítí a ne proto, že je děvkař.

Nakonec jsme se s Alexem odstěhovali. Já chtěla dodělat školu v klidu, nebýt nikomu nic dlužná, on zase chtěl něco vlastního. Kvůli tomu jsme s Harrym opět svedli hádku.

"Nebudu bydlet v jednom domě s bandou kluků!" zněla moje nevážnější námitka.

Na konec jsem si vydupala svoje vlastní bydlení a společně jsme se scházeli jen u mě, protože u nich doma pořád někdo byl. A smířil se s tím. Stejně jako se vším. Ze začátku bručel a pak byl sám rád, protože jsme mohli být sami.

***

"Je mi zle, dneska se mi nikam nechce." vymlouvala jsem se Niallovi do telefonu. Chtěl zajít do své oblíbené restaurace Nando´s, jenže mně se už jen při pomyšlení na ty smažené kuřecí nugetky, dělalo špatně.

V poslední době mi bývá z různých vůní a různých jídel blbě. A já přesně věděla, z čeho. Na stole už mi ležel papírek s datem a časem, na kdy jsem objednaná na gynekologii. Děsilo mě to každým dnem, a jestli se to dozví Harry, jsem už předem mrtvá. On má kariéru a já školu. To by dopadlo. Navíc, ať přemýšlím sebevíc, nějak u sebe nenacházím žádné mateřské pudy.

Když konečně nastal ten den, kdy jsem měla jít do nemocnice, jako naschvál mě museli sledovat. Občas otravovali a několikrát mě fotili, když jsem šla do školy. Už je mi to celkem jedno - snažím se je ignorovat, když to jde. No, teď jsem si nasadila kapuci a upalovala do vstupní haly nemocnice, kam za mnou nemohli.

To jsem zvědavá, co si zase vymyslí. Zítra se pravděpodobně v novinách dozvím, že umírám, nebo něco podobného.

Celá v nervu jsem se nechala vyšetřit a pak čekala na výsledky. Trvalo to docela dlouho, a když mi pak oznámili, že těhotenský test pozitivní, byla bych radši, kdybych se to vůbec nedozvěděla. Není nevědomost někdy o moc lepší?

Když jsem vycházela z nemocnice, pořád tam stáli a na něco se vyptávali. Nevydržela jsem to a ukázala na ně neslušné gesto. Upřímně jsem na ně nikdy nereagovala a toto bylo poprvé, co jsem řekla nebo spíš udělala něco neslušného.

Domů jsem musela jet autobusem. Papíry z nemocnice jsem hodila na stůl a svalila se do postele. Teď nemám chuť na nic než jen ležet a koukat do blba… Ani jsem se nepřevlékla z džínů a zahrabala se do peřin. Ponořila jsem se do myšlenek o tom, co vlastně budu dělat. Pak jsem usoudila, že to musí vědět.

"Harry?" zavolala jsem do telefonu, když to zvedl. "Hmmm?" ozval se jeho ospalý hlas. Úplně jsem zapomněla, že dospává po zaplněném víkendu. No nevadí, tohle má přednost. "Musíš sem přijít." vyhrkla jsem.

"Teď? Ale já…" nestačil to ani doříct, protože já mu skočila do řeči.

"Tohle je důležité, musíš přijít!" zopakovala jsem naléhavě. "Fajn," zabručel. Slyšela jsem, jak zašustily peřiny a pak to vypl. Pořád jsem ležela. Od něj ke mně to trvá tak deset minut autem, protože často bývají zácpy. Pěšky tak dvacet.