In love with you again [Harry Styles]

10.

To už se k odpovědi neměl. "Zlobíš se?" rozhodla jsem se teda, že mluvit budu já. "Jo, ale na sebe, že jsem odešel." odvětil.

"A taky že jsem si nedal pozor." zamumlal někam do mých vlasů.

"Tak se přestaň obviňovat a radši řekni nějaký návrh, jak to vyřešit," pobídla jsme ho.

"Tohle nejde řešit, prostě jsou dvě možnosti. Buď půjdeš na potrat, nebo si ho…" zarazil se. Necháme si ho? Tomu snad sám nevěří.

"Nebo si ho prostě necháme." dořekl na konec. Znělo to divně.

"Já nevím, je to hrozně těžké rozhodnutí," schovala jsem obličej do dlaní.

"Já vím." trochu se odtáhl. Přetočil se na záda a spolu jsme zase na chvíli utichli. Celé jsem si to přemítala v hlavě. Pořád jsem zmatená a pořád se mi to zdá jako zlý sen.

"Necítím se na to být otcem, ale je mi zle, když si představím, že bychom ho zabili."

Přikývla jsem. To máme stejné.

"Budu to muset říct rodině. A ty… fanouškům."

Promnul si oči a pak se zase stulil ke mně stejně tak, jako předtím.

"To nějak dopadne."

"Jo, všechno nějak dopadne," přijala jsem jeho nabízenou ruku a propletla si s ním prsty.

"Ale miluju tě, na tom se nic nemění."

Usmál se a dal mi pusu na líčko.

Znechuceně jsem se odtáhla.

"Jdi si umýt zuby, táhne z tebe Malibu." zaxychtila jsem se. Čekala jsem, že se zvedne, no neudělal to.

"Harry." spytavě jsem se na něj podívala. To ale byla chyba, měl ten svůj pohled, u kterého mu projde všechno.

"Fajn, spi si tak, ale opovaž se mě líbat." zvedla jsem prst na znamení, že to myslím vážně.

"A když tě nebudu líbat na pusu?" zazubil se. "Zmizni, nějak rychle ti otrnulo!" zasmála jsem se. Otočila jsem se k němu zády. Buď si ty zuby půjde umýt, nebo usnu v téhle poloze.

"Vzdej se," vyhrnul mi triko a pusinkoval po páteři. "Ne, myslím to vážně." zavrtěla jsem hlavou. Nezlomí mě. "Ale to je zbytečné zdržování," zabručel.

"Prosím tě… spi." stáhla jsem si tričko zpět k tělu a přitáhla si peřinu blíž k sobě. Už na mě za chvíli začala padat únava a podle tichých oddechů to pak zalomil i on. Jsem zvědavá, v kolik dnes vstaneme.

Mě vzbudilo Alexovo bouchání, chystal se do práce. Dělá hlavně pondělky. Už jsem pak neusnula, tak jsem vstala a šla si dát něco malého k snídani. Bylo kolem osmi. Pustila jsem si telku a koukala na animované pohádky, které tam běžely.

U toho jsem vydržela skoro dvě hodiny, dokud se neprobudil. Včera jsem měla v plánu pěkně mu to vytmavit, ale chudák, byl bělejší než zeď v předsíni. "Tabletka je tam." ukázala jsem na stole. Bez reptání to snědla zapil vodou. Ještě aby odmlouval. Pak si sedl na postel, složil hlavu do dlaní a mlčel. "Bolí?" kousla jsem se do rtu, abych se nezasmála.

"Jo." zněla odpověď. "Hmmm, to je dobře," neodpustila jsem si. Svalil se na bok a hlavu mi položil do klína. Pohladila jsem ho po vlasech. "Že jsi byl ale včera aktivní."

Jen zabručel.

"Kde je Alex?"

"Šel do práce." řekla jsem jednoduše. Tím byla naše konverzace ukončena.