In love with you again [Harry Styles]

4.

Už z dálky odemkl auto a já toho momentu zalitovala, protože v tu chvíli pustil mou dlaň. Dveře jsem si otevřela sama, a když jsem si sedala, bylo to, jako bych se někam propadala, protože sedět v tom sportovním autě bylo, jako sedět na zemi.

"Adresa?" zeptal se, aniž by se na mě podíval. Nadiktovala jsem mu ji a on se pak rozjel, jak kdyby nás oba chtěl zabít. Ticho jako by se mi zařezávalo do kůže. Bylo tak ostré a nepříjemné. Jen abych ho zaplnila, vyndala jsem telefon a rozhodla se zavolat Alexovi, že se vracím. Měli jsme oba zatím jen jedny klíče, které jsem nechala u něj s tím, že mi pak otevře. Bylo by nepříjemné, kdybych je ztratila. Hovor byl krátký a rychlý.

"Takže s ním teď jsi?" zeptal se a zastavil na červené.

"Ne, je to jen kamarád." pohledem jsem zkoumala svá kolena. Najednou se zdála být až moc zajímavá.

"Proč se tak chováš?" zeptala jsem se pro změnu já. Ta otázka mě přímo svrběla na jazyku.

"Jak?" lhostejně se znovu rozjel, když naskočila zelená.

"Jsi tak lhostejný a frustrovaný." odhodlala jsem se na něj podívat. Soustředil se na řízení tak silně, až se mu dělala malá vráska na čele.

"Vážně?" prudce zatočil, že jsem si málem rozbila hlavu o okno.

Zastavil a navigace oznámila, že se nacházíme na místě, tedy před činžovním domem, kde byl můj byt.

"Nebýval jsi takový." roztřeseně jsem si popravila sáčko.

"Už jsi doma," oznámil mi netaktně. Smutně jsem si ho prohlídla.

"Mě to nepřešlo, ale můžu se uklidňovat faktem, že už nemám o co stát."

Zabouchla jsem za sebou dveře a šla naproti Alexovi, který stepoval venku. Chtěl se přesvědčit, že dojedu v pořádku. Ze všech sil jsem potlačovala slzy zklamání.

Prošla jsem kolem něj a čekala, až odemkne. Pak jsem se jednoduše zavřela do pokoje a rozplakala se. To mě taky nakonec uspalo.

Všechna malovátka byla ráno na mém polštáři, takže ano, den začal skvěle. Ignorovala jsem připravenou kávu od Alexe a zamířila do koupelny. Místo horké vody jsem pustila studenou. Vzbudila jsem se pozdě, na školu dneska kašlu. Náladu mám pod psa a to počasí mi taky dvakrát nepřidává. Pro jistotu jsem vynechala i snídani, kdyby si náhodou moje tělo rozmyslelo ty věci s kocovinou a tak. Nevypila jsem toho moc, ale nejsem vůbec zvyklá pít.

Krom našeho dětského klubu v Brightonu, kam jsem chodila, když mi bylo dvanáct, jsem nikde pořádně nebyla. Dvě sklenky nějakého drinku a hlavu mám jako střep. Navíc, po včerejšku jsem byla skleslá, naštvaná sama na sebe a jídlo bych nepozřela.

Neslibovala jsem si snad, že už kvůli němu NIKDY nebudu plakat? Teď jako by to neplatilo. Upřímně jsem byla ráda, když Alex odešel na brigádu a já se alespoň mohla sama utápět v depresivní náladě. Neměla jsem tam včera chodit. Vidět jeho nezájem mě ničil. Po druhé straně… čekala jsem snad, že bude mít ještě zájem? Že se trápí kvůli mně? Možná by tím alespoň dal najevo, že to pro něj nebylo jen tak, jenže já přece tohle chtěla! Nechtěla jsem se k němu vracet, a kdyby mě znovu chtěl, nevím, jestli bych se ovládla. Takhle alespoň nemusím spekulovat, co by kdyby… Prostě mě nechce a každý zůstaneme tam, kde jsme.

Kolem půl druhé odpoledne moje rozjímání přerušil zvonek. Klíče ležely netknutě na stole vedle hrnku studeného kafe, takže jsem předpokládala, že je to Alex.

No předpokládala jsem špatně. Zamračila jsem se a vytahaný svetr jsem si potáhla blíž k tělu, jelikož díky otevřeným dveřím mě ovanul studený vítr.